Základem debutového alba se stalo loni vydané épéčko "Prologue", na kterém Pieter De Graaf vypiloval svůj cit pro detail a kontrast světa klasiků (Rachmaninov nebo Chopin) a současného pojetí neo klasiky. "Fermata" tak nabízí i smyčcové aranže a špetku elektroniky. Pieter na ní pokukuje po svých kolezích, zajímá ho, jak multižánrové komponování prezentují třeba Herbie Hancock, Miles Davis (které bere za zdroje své inspirace) anebo jeho souputníci Nils Frahm a Ólafur Arnalds. Původně čistě klavírní improvizace tak náhle dostávají mnohem poutavější ráz. Hudebník s náladami skladeb pracuje s maximální pečlivostí a obezřetností, nikdy tak nesklouzne k patosu.

Sám o sobě tvrdí, že je člověk plný pocitů. Vše podstatné z nich proměňuje v převážně melancholické útvary, v nichž však bují i naděje a happyend. Od úvodní "A Minor Story" (křehká interpretace fiktivního snu) a následného hymnického marše "Maximilian’s Masterplan" předkládá svou bezbřehou obrazotvornost. "Hide And Seek" a "Rise And Shine" jsou pak protipólem s téměř až popovým nádechem, přesto si i v těchto momentech dokáže Pieter De Graaf udržet pozornost. Pro milovníky klavírních sól se tu prostor taktéž najde (třeba "Lullaby", "Woke Up Wandering"). De Graafovy křehké klavírní noční příběhy jsou plné emocí, "Fermata" je jednoduše silný debut.