Před rokem jsme vystoupení Leoše Mareše v O2 areně pochválili jednoduše proto, že bylo velkolepé a zábavné. Letos se rozhodl tento (ne)zpěvák velkolepost posunout o kus výš - a nemluvíme jen o navýšení počtu koncertů. Rozeberme si klady a zápory prvního ze Třech koncertů.
Live: Leoš Mareš
místo: O2 arena, Praha
datum: 16. května 2019
setlist: Tři slova, Pán kožichů, Nejhorší věta, Nejlepší nápad, Srdce, Lži jsou jako déšť, Bohemian Rhapsody, Radio Ga Ga, Být stále mlád, Letadla v břiše, Miluju, Píšem si svůj sen, Zima, Vševěd, Svalovec, Slib, My Way
Fotogalerie
Na absolutní prohlášení si dávejte pozor. To vám někdo snadno napovídá, že ve Foru Karlín odehraje
Jediný koncert v životě, aby se po dvou letech mohl pochlubit, že pětkrát skoro vyprodal O2 arenu. A zatímco nejprve zavzpomínání na doby hitparády Eso může být milou záležitostí, nic by se nemělo přehánět.
© Kateřina Postránecká A že
Leoš Mareš letos hodně přeháněl. Začalo to s UFO. Skutečně, nad středem pódia se zastavil létající talíř a pod ním se zjevil Leoš.
"To je strašná blbost," prohlásil, než se spustila melodie "Tří slov". Vzduchem po chvilce létala snad tuna konfet, jejichž pobyt ve vzduchu prodlužovala vzduchová děla. Především ze začátku byl zvuk předuněný, a jeho recitaci tak šlo jen těžko rozumět. Extrémně hlasité proudy vzduchu si ale člověk mohl
vychutnat hned několikrát. Přirovnání k pejskovi a kočičce ani není na místě - tohle bylo ještě přeplácanější.
Na podobné akci snad ani nemůžou chybět hosté. Vedle těch, které jsme mohli očekávat, jako
Terezu Kerndlovou či
Helenu Zeťovou, překvapil třeba
Ben Cristovao, který si zazpíval anglické party "Pána kožichů". Velmi se povedlo zakomponování
Marka Ztraceného. Ikona Evropy 2 si nechala na stage připravit piano, na které se pochlubila s úryvkem "Zimního času." Následně se publika zeptala, zda na něj někdo umí opravdu hrát. Přihlásil se jeden z barmanů z golden circle, a to právě Marek. Ten si trochu zasóloval v refrénu, když začal zpívat "Ztrácíš". Chyběl naopak
Karel Gott, takže "Být stále mlád" vyznělo poněkud mrtvě.
© Kateřina Postránecká Jako opravdu skvělý nápad se ukázaly náramky, který každý návštěvník při vstupu obdržel. Během hodiny a půl nesčetněkrát změnily barvy, a navíc do rytmu. Při modrofialovém nasvícení během "Letadel v břiše" společně s patnácti tisíci čtyři sta devadesáti dvěma náramky vypadala O2 arena opravdu lahodně. Šlo o jeden z mála momentů, kdy se při dramaturgii někdo krotil, a paradoxně fungoval mnohem lépe než třeba vytuněný "Vševěd".
Při přepisování setlistu jsme neudělali chybu - skutečně zazněly skladby "Bohemian Rhapsody" a "Radio Ga Ga". Na pódiu se totiž objevila domácí revival kapela Queenie. Proč? Mareše mrzelo, že tyto hity si již naživo neužijeme, a tak se rozhodl jim věnovat tento miniblok. Nebylo by ale lepší si v takovém případě zajít na samostatný koncert nějakého revivalu? Navíc bez toho, aby se moderátor dokolečka ujišťoval, zda jsme tady a že nejsme slyšet.
Stejně jako loni se za obřími obrazovkami ukrýval smyčcový orchestr, který některým skladbám dodával trochu přesah. Většina z nich také zazněla za doprovodu živé kapely, což určitě můžeme připočíst k dobru. Stejně tak i závěrečný odvážný
zpěv skladby "My Way". I výprava byla profesionální - Leoš se opět vznášel až ke čtvrtému sektoru, přecházel po můstku mezi sezením a pódiem, došlo i na pyrotechniku. Jenže se toho často sešlo příliš mnoho najednou. Jako by show byla megalomanská jen proto, aby se tím mohla chlubit.
© Kateřina Postránecká Ačkoliv to může v tomto případě znít pošetile, na vystoupení jsem šel především kvůli hudbě. Loni se mi jejího kvalitního provedení dostalo spoustu a povedená, honosná show značila bonus navíc. Tentokrát se role obrátily. Na příště bychom s tou pompézností ubrali. Ano, příště - oblíbenému uvaděči vyklouzla z úst otázka
"přijde se na to příští rok ještě někdo podívat?" Ano, přijde. Mějme se ale trochu na pozoru, abychom jednoho dne nedostali naleštěné nic. To přece nechceme, ne?