Proč, ptáte se? "PROTO", odpovídá Holly Herndon

Milujete písničky? Takový ten radio friendly pop? Sloka - refrén - sloka - refrén? Líbivé melodie, co si můžete broukat ve sprše nebo v metru/tramvaji/trolejbuse/autobuse/autě/letadle cestou do práce? Pak panel s tímto článkem můžete s klidem zavřít. Je totiž o desce "PROTO" Holly Herndon. O desce, která ztělesňuje pravý opak. A přesně proto byste ten panel vlastně zavírat neměli. Je to totiž hodně dobrá deska.

Ostatně i na ty písničky na ní dojde. Vždyť co jiného je "Frontier" než čirá postmoderní hymna? Slyšíte lidské hlasy, a přesto je to skladba neosobní, ba přímo odosobněná. Slyšíte melodii, a přesto si to v tom metru/tramvaji... nezazpíváte. Slyšíte (zdánlivý nebo cílený) ruchový bordel, a přesto vás ten celek nakonec dostane.

A takových kusů je na albu třináct. Holly si k jejich tvorbě přizvala skutečný pěvecký sbor, který kolekci společně s jejím hlasem dává tu lidskost. Zároveň se ale drží striktně elektronického zvuku - kromě vokálů tak na nahrávce neuslyšíte prakticky žádný další analogový nástroj. Přesto z tohoto počinu vyzařuje jakési zvláštní teplo. Skoro až schizofrenní teplo - skličující, a přesto krásné.

Kromě sboru tady uslyšíte taky třeba umělou inteligenci. Ano, po pódiích budou brzy běžně hopkat hologramy, aby umělci mohli sedět doma a tvořit, a ve studiích možná již brzy budou hudbu skládat a nahrávat roboti, aby umělci mohli jánevímco. To není vzdychání ani brblání, to je pokrok. A "Godmother", na kterém se podílel stroj jménem Spawn, dokazuje, že to možná i půjde. Což je uklidňující i děsivé zároveň.

A stejně tak uklidňující i děsivé jsou i zbylé položky "PROTO". Ne všechny jsou tak silné jako zmíněná "Frontier", ale dohromady tvoří přesně takový soundtrack, jaký potřebujete do těch bipolárních dní, kdy na konci května na tu cestu metrem/tramvají... oblékáte zimní bundu.