Vypadáte jako kliďas. Vyvede vás něco z míry?

Jsem introvert, tak se z kontaktu s lidmi musím následně vždycky trochu zotavit. Působení extrémně nízkých lidí v čele státu a zhoršující se zdraví planety jsou věci, které mě skličují neustále.

Den před naším rozhovorem jste hráli v Kladně. Jak jste s koncertem spokojený?

Hezké to bylo. Příjemný klub, milí lidi, je to naše oblíbená štace, ale bohužel je tam tak stísněný prostor, že jsem si poškodil kytaru, a to tak, že se mi z ní odštípl kus dřeva. Což je pro nás, co máme rádi své nástroje, dost bolestivé. Takže dnes ve mně převažuje tento vjem - vzpomínka na třísku z kytary. Pravda ale je, že i kytara, stejně jako člověk, má dostávat rány, protože to je život a ono ji to i zlepšuje. Taková kytara, která má zažito, hraje líp.

Letos slavíte s kapelou Kristova léta na scéně. Jak vzpomínáte na začátky?

Já aktivně nevzpomínám, ale svůj život spojený s hudbou vnímám jako naplňující a krásný.

Během těch třiatřiceti let jste ale měli i sedmiletou pauzu...

Je pravda, že to je počet let od vzniku a nikoli počet let nepřetržité existence skupiny. Na takových věcech mi moc nezáleží.

Chybělo vám hraní během té přestávky?

Chybělo, proto jsem se vrátil. Pauza měla zvláštní vývoj. Kapela mi chyběla nejdřív moc, až nemocně, kdy jsem nemohl chodit ani na koncerty, protože když jsem viděl někoho na pódiu, tak jsem tam chtěl stát místo něj nebo s ním. Neumíte si to představit, když s tím žijete. Je to, jako když se zabije nějaká živá láska. Bolí to. Pak jsem se vyléčil, už mi to nevadilo, bylo mi to jedno, až se zdálo, že mi to nechybí a že vše zůstane, jak je. No, ale po letech se začal ozývat vnitřní hlad po sebevyjádření a začala ve mně plakat taková malá pohozená panenka.

Během té doby jste chtěl vydat sólovku. Proč se tak nestalo?

To byly původní představy, ze kterých nakonec sešlo. Měl jsem úmysl posunout se poněkud do komerčního světa, vydělat si nějaké peníze a třeba cestovat, což se nepodařilo. Je to logický, protože neslevuji ze svých nároků, a se světem komerční hudby tím pádem vůbec nejsem souladný. Přesto jsem to chtěl zkusit a nezdar v tomto směru mi patří.

Ve Vltavě došlo k personálním obměnám - vrátily se dechy, máte mladší spoluhráče. Potřeboval jste svěží vítr do plachet?

Nevím, jestli tohle bylo od začátku součástí objednávky od vesmíru. Vždycky jsem hledal muzikanty, kterým vyhovuje sdílet a předávat dál ty moje podněty jako naše společné poselství, a také lidi, se kterými dokážeme žít v bratrství. Pak je to vždycky svěží vítr. Nejde o věk, ale hlavně o úroveň vědomí a lidskou chemii.

Jaké je tedy poselství Vltavy?

Rozšiřování života předáváním nových pozorování, zprostředkování starých a lidem společných emocionálních zkušeností. Vůbec poukaz na lidskost a propojenost všech a všeho a také úsměv nad pomíjivostí.

Toto poselství budete teď předávat lidem i prostřednictvím boxu všech vašich desek společně s novým albem rarit. Co bylo impulsem k jejich vydání?

Byl to nápad vydavatelství. Na začátku byla situace, že alba "Marx, Engels, Beatles" a "Když bozi zestárnou" byla vyprodána, smlouvy vypršely, vydavatelství, které k nim vlastnilo práva, ztratilo originální matrice, nekomunikovalo s námi. Chtěl jsem desky vydat, ale nebylo možné toho dosáhnout. Obrátil jsem se v řadě svých dalších iniciativ na vydavatelství Warner Music a osobně na pana Kočandrleho. Ten pak dokázal zařídit, že desky vyšly znovu, a tak je pro svět zachránil. Naši příznivci, kterým jsme to vypalovali a v obálkách posílali, se dočkali a naše albová historie je takto zacelena. Bylo to však s podmínkou, že budeme spolupracovat s vydavatelem koncepčněji, že vydáme vše, k tomu rarity a další desku také u nich.

"Náklad štěstí", je písnička z první desky, ale i název tohoto boxu. Čím to, že dostala celá reedice název po ní?

Je to nejlepší název, který kolekce mohla mít. Naplnilo se to, co v sobě písnička v roce 1993 nesla. Jedná se o univerzální vše zastřešující název. Tím, že děláme hudbu dlouho, natočili jsme tato alba, jsou pro nás nákladem štěstí tyto písničky a to všechno v nich uložené. Že je to paralelní alternativní svět k tomu našemu, takový radostnější.

Součástí kompletu, o kterém mluvíme, je album vzácností pojmenované "Diamantové boty ve dvířkách kamen". Trochu zvláštní název. Co má znamenat a koho napadl?

Název nenapadl mě, ale asi před třiceti lety mého kolegu bubeníka z kapely Krásné nové stroje, jménem Karel Fila. On napsal jednou text, který končil pro mě zázračným veršem "ve dvířkách kamen byly diamantové boty". Ten obraz mě ohromně oslovil. A po letech, kdy se Karel Fila přestal věnovat hudbě a stal se podnikatelem, zeptal jsem se, jestli má s textem nějaký záměr nebo jestli by mi ten obraz mohl věnovat, že bych ho nějak zúročil, udělal z něj písničku nebo něco jinýho. On mi řekl, že si s tím můžu dělat, co chci. Takže jsem dostal dárek od Karla Fily v podobě tohoto obrazu, pečoval jsem o něj 30 let a teď dostal ten prostor a to nevylučuje, že z něj písničku ještě neudělám. Nyní je to název výběru zachráněných nahrávek. Ty se podle mě podobají něčemu, co hoří v kamnech za začouzenými skleněnými nebo slídovými dvířky a naposled tam máte možnost zahlédnout třeba rozpadající se milostný dopis. Na poslední chvíli ještě přečtete slovo miláčku, ale už se to rozpadá, jak to hoří. My ale zasahujeme o moment dříve, vyndáváme diamantové boty z kamen a vydáváme je na deskách.

Jsou to dobové kousky, nebo nově nahrané staré písně?

Opravdu je to dobová záležitost. Jen proběhla finální zvuková úprava, která písně sjednotila. Jinak by to nešlo poslouchat.

Mám tedy tomu rozumět, že se jedná o to, co se nevešlo na předchozí alba?

Nejsou to odpadlíci z alb. Jsou to skladby z nejrůznějších situací, skladby na objednávku, pro film, pro divadelní představení, pro rozhlasový pořad, je tam ukázka studiového jamu. Jsou tam verze už známých písní, které nikde jinde nebyly vydány a které jsou pro mě něčím kouzelné. Jsou tam dva kousky z takzvaného posledního koncertu v roce 2003. To má pro mě zase velkou symbolickou hodnotu. V těch záznamech je zachycen náš smutek a současně obrovské nasazení, jak se nechceme rozloučit, a přesto to děláme. V závěru je koláž z našich začátků, v nichž je zachycena unikátní energie úvodního iniciačního střetu pěti zakládajících osobností.

Ze začátku jsem byl ke konceptu rarit dosti skeptický, ale jakmile jsem se začal věnovat archivům a poslouchat nahrávky, které jsem doma měl v šuplících, začalo mě to bavit. Dnes jsem rád, že to vzniklo. Jsem vděčný za tu možnost.

Jaká písnička ze "Vzácností" je pro vás nejvzácnější?

Nejraději mám právě pasáž z těch počátečních koncertů, a to i proto, že je z nich sestříhaná svěží koláž a není to jen skladba za skladbou. To tomu dalo úplně nový rozměr.

V jednou rozhovoru jste uvedl, že váš hlas funguje nejlíp potichu. Jak tomu mám rozumět? Vy jste nikdy nechtěl bortit velké haly, sály?

Chtěl, ale toto je otázka hlasových dispozic. Každý hlas má nějakou působnost, dopad na posluchače a já vím, že moje největší síla je, když můžu zpívat potichu a pracovat s výrazem ve spojení s textem. Vím, co zpívám, a pokud se můžu ponořit do textu a dát mu prožitek, tak to nejvíc vyhovuje mému hlasu i písničkám. A k tomu je dobré, když nemusím celou dobu jen hulákat.

Od poslední desky "Čaroděj" uplynuly tři roky. Na koncertech zahrajete novinky, kterým říkáte hezky pozdrav z budoucnosti. Nabízí se tedy otázka: Kdy se můžeme těšit na novou desku?

Z těch nejnovějších, které ještě svět neslyšel, zatím hrajeme tři. No, a kdy se můžete těšit, to já nevím. Obvykle tyto věci plánuji, ale pak to vede k velkým stresům. A tak jsme si teď řekli, že to nejdřív všechno nazkoušíme, vymyslíme a pak teprve ohlásíme, kdy deska bude.

Ve čtvrtek 16. května křtíte tuto kolekci v Paláci Akropolis. Na co se fanoušci můžou těšit?

Na křtu představíme nový program, tak to bude do jisté míry překvapující a současně uklidňující, protože zahrajeme lidem také to, co mají dlouho rádi. V konečném důsledku není důležité, co hrajeme, protože mezi námi a publikem jde o výměnu jiných, hlubších signálů. Jde právě o to rozpoutávané lidství.

Ze "Vzácností" zatím nic naživo nehrajeme, není to v plánu. Je tu jen představa, možnost, tak nevím, zda na to dojde, ale na tom naše koncerty nestojí. Program "Náklad štěstí" je tu proto, abychom co nejvíce štěstí naložili co největšímu počtu posluchačů. Náklad štěstí znamená, že štěstí je břemeno, o které se člověk musí dělit, jinak nefunguje.

Takhle to máte ale asi s každým vystoupením, že?

To ano. Děláme pořád to samé. Naše současné téma mě vzrušuje navíc tím, jak těžko je uchopitelné, protože může znamenat cokoli. V době vzniku stejnojmenné písně mělo také ironický rozměr. Ten bych si přál umenšit, protože na ironii už není čas.

V dnešním světě se klade stále menší důraz na hudbu, větší prostor je věnován zábavě, jak jste uvedli na konci roku na svém kapelním Facebooku. Proč myslíte?

Ve vnímání společnosti se bohužel kultura ocitla až na konci všech potřebností. Přitom kultura musí stát na začátku. Bez ní se pozabíjíme. Kultura není pouze vztah k umění, ale způsob života, chování, všechno, co jsme schopni připustit, v čem jsme schopni žít. Lidé, kteří nás reprezentují, lidé absolutně bez kultury, bez morálky, kteří jsou beztrestní a mohou si dělat cokoliv, nedávají dobrý příklad a berou vítr z plachet všem. Kulturnost není něco posledního, ale to, čím vše má začít. Kdybych měl pro odlehčení poradit, začněte koncerty a tvorbou Vltavy, je to návod, cesta, lék!

Jste muž mnoha profesí. Která je vám nejbližší?

Jsem herec, který dostal hlavní roli hudebníka.

Také malujete. Jak vás to napadlo?

Mě to napadlo již dávno, jenom jsem to pořád odkládal a dostal jsem se k tomu až v pozdějším věku. Doháním tím svoji dřívější silnou touhu, dávnou dětskou potřebu si malovat.

V čem se to liší od skládání hudby?

Spíš je to skoro totéž. Jen je tam více klidné koncentrace a relaxace. Odpadnou jízdy na koncerty, doba ve zkušebně, odbydete si to sami ve svém prostoru. Podstatou je ale to stejné tvořeníčko.