Začal bych tvým dětstvím. V jednom rozhovoru jsi zmínil, že jsi v osmi letech napsal píseň "Michalovo akvárko". Málokdo začíná tak brzo...

Byl jsem odmala vedený ke hře na klavír a na kytaru. Co se skládání týče, vždycky mě bavilo vymýšlet nějaké ptákoviny a básničky. A když jsem se v osmi naučil první tři akordy, což už mi přišlo jako dostatečný počet, pokusil jsem se o tuhle první písničku. Ale to bylo fakt strašný.

Proč?

No, já už jsem naštěstí většinu té písně zapomněl, ale vím, že tam byly takové rýmy jako "rybička / ploutvička" a podobně. Dovolím si troufale tvrdit, že jsem se od té doby posunul. (smích)

Co tedy byla taková první opravdová píseň, za kterou si stojíš?

Tak já jsem měl takovou největší skladatelskou vlnu ve třinácti. Z té doby hraju do dneška písničku "Volejte věštce". Ačkoli je to taky trochu kravina, tak to lidi stále baví a jako jednu z mála skladeb z téhle doby jsem ji nezavrhl. Krátce potom přišla "Mezinárodní", ke které jsme natočili první video a vydal jsem ji jako první ofiko singl. A tu hraju taky doteď a mám ji rád. Pak jsem se do toho obul a začal sypat jednu za druhou.

Ve stejném rozhovoru jsi řekl, že inspirací ti byli The Beatles...

Jo...

... a Dáda Patrasová.

Na Dádě jsem chtě nechtě vyrostl. Ale teď už se jí neinspiruju. (smích) Ona je spíš jenom takovým funny prvkem v mojí biografii. Od čtyř let už jsem si jel jiný věci. Dáda byla spíše první hudební zkušenost, první kazeta, kterou jsem slyšel.

No dobře, ale zpátky k Beatles. Inspirován takovou kapelou hraješ teď to, co hraješ?

Tehdy, když jsem je objevil, tak mě tak okouzlilo, jak jsou ty písně geniální, že jsem se na základě toho chtěl učit víc akordů a začal jsem i skládat písničky. Čili spíše než inspirací mi byli takovým impulsem.

A nějakou inspiraci bys tedy našel?

Já jsem těch vlivů vystřídal mnoho. Díky Beatles jsem napsal i dvě písničky anglicky, ale ty zněly příšerně. Zaplaťpánbůh už jsem je zapomněl. (smích) Pak pochopitelně byla éra Tomáše Kluse, ten nějaký čas taky zavládl. Od něho přišel trošku větší skok, kdy mi byli inspirací dokonce i Horkýže Slíže. Zkrátka jsem se postupně formoval. I na těch různých soutěžích už na mně ti porotci poznali, že to smrdí Klusem, což mi v té době lichotilo. Ale byl to impuls k tomu, že bych chtěl být prostě Horák. Ale tím samozřejmě neříkám, že se nenechám inspirovat jinými lidmi. Třeba můj kamarád Pokáč podle mě dělá spoustu věcí skvěle, takže to má na mě taky vliv. Ale jinak čerpám všude možně.

S Pokáčem se už teda znáte nějak déle?

On o mně věděl paradoxně dříve než já o něm. Já jsem asi v šestnácti letech měl koncert v pivovaru ve Slaném, odkud on je, a on začal trochu sledovat moji tvorbu. Před třemi lety jsme se potkali osobně na dni otevřených dveří zase jiného pivovaru a od té doby jsme v kontaktu. On si mě pak pozval na tour i na pár sólo koncertů. Zítra mu jedu dokonce hrát v klipu. Je to super, že mám takovýho velkýho bráchu. Vždycky když s něčím potřebuju poradit, tak je Pokáč první, komu píšu. Teda hned po mámě. Ale takhle to má každý správný písničkář. (smích)

Hned ze začátku kariéry jsi vyrazil na pár koncertů právě s Tomášem Klusem. Když to srovnáš se šňůrou s Pokáčem, co bylo pro tebe přínosnější nebo obecně lepší?

Koncerty s Klusem přišly až nezdravě brzo. Najednou se postavíš před vyprodaný kulturák, kde na tebe v zásadě není nikdo zvědavý. Byl to prostě velký šok a byl jsem najednou hozený do vody. Naštěstí to dopadlo všechno suprově a ti lidi mě výborně vzali, za což jsem rád, protože v tu dobu neměl nikdo šanci mě znát. S Pokáčem to bylo něco úplně jiného. Protože máme podobnou cílovku, tak už mě spousta lidí na tom koncertě znala. Tu tour taky považuju za určitý zlom. Od té doby se mi zvětšila fanouškovská základna, z čehož mám opravdu velikou radost.

Ty teď studuješ učitelství pro první stupeň. Když chodíš na praxe, vnímají už tě děti jako nějakou celebritu?

Já se přiznám, že na té škole, kde jsem teď byl, se mi stalo, že si mě nějaká učitelka odchytla na chodbě, aby mi řekla, že u nich ve třídě moje písničky fakt jedou. Ale třeba ve třídě těch páťáků, které jsem učil, mě naštěstí nikdo neznal. Díky tomu se mi právě učilo mnohem líp, protože jsem si mohl ověřit, jaký jsem opravdu učitel, nehledě na to, jestli se jim líbí moje písničky.

Umíš si představit, že bys nechal učitelství na druhé koleji a živil by ses jenom hudbou?

Představit si to umím, a dokonce si i myslím, že je to teď na dobré cestě, abych si tím vydělával tak, abych uživil i rodinu. Kdybych se dostal tam, kde je teď třeba Pokáč, tak budu úplně spokojený. Nicméně si myslím, že je dobré to prokládat. Učitelství je velice krásná záležitost. Když máš tu pozitivní odezvu od dětí, je to takový obrovský pocit zadostiučinění, který v málokteré profesi člověk nalezne. Moje taková ideální vize je, že bych koncertoval v trošku širším měřítku než doteď a do toho bych učil.

Tak ty jsi teď k tomu udělal velký krok tím, že patříš pod vydavatelství Supraphon. Cítíš nějakou zásadní změnu?

Tak zásadní změna je hlavně v tom, že dostanu řád do toho, co jsem dělal doteď. Je super, že mám najednou tým lidí, který mi s tím pomáhá. Ačkoli jsem měl skvělého manažera, který se mnou ještě teď dojede pár koncertů, spoustu věcí jsem si dělal sám. Díky tomu labelu mám teď kolem sebe lidi, kteří mají hafo kontaktů, odborný pohled, ušetří mi spoustu práce a ještě k tomu to jsou fajn lidi. A myslím, že Supraphon je velice dobrá značka. Těším se na to.

Teď bych skočil zase někam úplně jinam. Nedá mi to a musím se zeptat na tvé Instagramové jméno. Co to znamená?

(smích) Já jsem si asi třikrát založil Instagram na jméno Michal Horák, Horák Michal a tak, a vždycky mi to hacknuli nějací Rusáci. Mě už pak nenapadlo nic jiného než Michal-Čichal a Horák-Sporák, a tak vzniklo Čichal Sporák. Pak už to naštěstí nechali Rusáci bejt.

Cítím tam nějakou analogii s názvem tvojí kapely...

No, my jsme v první řadě parta kamarádů a známe se strašně dlouho. Nejdřív jsme byli jenom tři a chodili jsme spolu do hospody. Byl jsem tam já a.k.a. Čichal a Adam Černík, který mi často hraje v klipech na housle, tomu se říká Salám. Poslední z trojice je Pavouk. S ním se taky znám dlouho a už vlastně ani nevím, jak se doopravdy jmenuje. (smích) Před dvěma lety jsme si u nás v Hradci na divadelním festivalu řekli, že vylezeme na pódium... no, spíše na ulici, a zkusíme si vydělat tím naším hraním nějaké peníze. Já jsem měl klavír, Adam-Salám housle a Pavouk kytaru. Pak jsme ještě přibrali kamaráda na cajon a Pavoukova bráchu na kontrabas, a aniž bychom to nějak víc pushovali, máme doteď spoustu hraní třeba na svatbách a teď třeba i na Olomouckém Majálesu. Je to skvělé odreagování od mého sólo hraní, mnohem víc se vyblbnu na pianu.

Na koncertě jsem si všiml, že působíš na pódiu dost stydlivě. Bojuješ hodně s trémou, nebo je to jenom póza?

Já nejsem tak dobrý herec, abych udržel po celou dobu nějakou pózu. To jsem zrovna předskakoval Pokáčovi a byl jsem vždycky trochu připosranej. Ale je to zase něco jiného, než když jsem na vlastním koncertě a vím, že lidi přijdou na mě. Je to takový syndrom předskokanů. Trému mám ale vždycky a myslím, že je to dobře. Protože to značí, že mám pořád respekt k tomu, co dělám. Ale zároveň myslím, že mi taková image blbečka sedí a hraje mi to do karet, protože se za to kolikrát schová i nějaká ta nedokonalost a obrátí se to ve vtip. Je to takové perpetuum mobile.

Právě ten vtip mi přijde na písničkách to nejtěžší. Máš s tím někdy problém?

Ideální je, když přijde ta múza, já se nadechnu a napíšu to na první dobrou. A ta verze bývá většinou nejlepší. Ale korektura je tam samozřejmě vždycky. Když je nějaké téma, které by mohlo bavit ostatní, přijdou ty humorný vložky vlastně samy. Člověk se nesmí bát absurdit, udělat vtip, který je na hranici humoru a trapnosti. Třeba můj song "Hej teto!", o tom křečkovi, to je úplně absurdní. Pavouk mi vyprávěl, že jim to jejich postarší profesor pouštěl na hodině jako příklad použití absurdní literatury v hudbě, což mi přijde naprosto geniální.

Na koncertech dost umně kombinuješ zpěv s kytarou, heligonkou, foukací harmonikou a klavírem. Jsi talent od přírody, nebo poctivě cvičíš?

Nějaká ta dispozice tam od narození asi být musí. Ale třeba klavír je můj velký koníček. Když je čas, tak sedím a třeba dvě hodiny hraju, čímž zároveň trénuju. Na tu kytaru je to podobné, i když ne tak intenzivně jako na to piano.

Teď už se zeptám jenom tak obecně. Koho rád posloucháš, ať už z české nebo zahraniční scény?

Já vím, že je to pitomá odpověď, ale jedu fakt všehochuť. Poslední dobou z českých hlavně Prago Union. To můžeš slyšet desetkrát a vždycky tam objevíš nějaký ten češtinářský obrat, nad kterým se rozplyneš. Dlouhodobě se mi hodně líbí Čechomor a taky díky klukům z kapely posledních několik let čuchám ten náš moravský a slovenský folklór. Ze zahraničních žeru George Ezru a Eda Sheerana. Byť na mezinárodním měřítku, jsou to v zásadě písničkáři, a člověk se v tom taky trochu snaží vidět. A mně se líbí, jak to dělají. Rád taky poslouchám irské lidovky, třeba kapelu High Kings. A dost si jedu filmové soundtracky.

A co nějaké tvoje album? Na co se můžeme těšit?

V půlce června, dá-li pánbůh, se můžete těšit na singl. A na podzim vyjde můj debut. Dělají ho kluci z Resoundu z Liberce, takže je to v geniálních rukou. Dost dlouho jsem na to čekal, tak snad to bude k poslouchání.