Žofko, jak tě napadlo vydat si sólovku?

Už dávno jsem chtěla mít svoji sólovou desku, vydat si ji tak pro radost. Podle mě má každá zpěvačka v hlavě tenhle nápad, mít svoji niterní osobní zpověď. Plánovala jsem to dlouho, jen jsem čekala na správnou dobu. Nejdřív jsem se na ni necítila, až teď, kdy jsme s Mydy probírali plány na tento rok, kdy se vrháme na nové album a celý rok k tomu bude směrovaný. Říkala jsem si: Mám do tý doby půl roku, udělám to teď. Zeptala jsem se Nèra a Tomáše Konůpka, jestli by do toho šli se mnou. Souhlasili, a tak jsme se do toho dali. Není to sice deska jako taková, spíš EP, moje potřeby to ale prozatím ukojilo.

Proč ne celá deska? Bylo málo času?

Půlrok je trochu šibeniční. Cítila jsem, že teď musí ven aspoň něco. V podstatě jsme na tom dělali pět měsíců nonstop. Nahrávka vznikla právě díky Nèrovi a Tomáši Konůpkovi.

Netoužila jsi vyzkoušet někoho nového?

Ani ne. Od doby, co mě napadlo udělat sólovku, mi bylo jasné, že ji chci udělat s Nèrem. Je jak můj brácha, v tomhle mu věřím a obdivuju jeho hudební umění. Teď nám zrovna pouštěl svůj nový singl a já z toho mám vždycky husí kůži. Je tak dobrý, že si vždycky říkám: Ku*va, proč už dávno není slavnej!? To je přesně muzika, kterou kdyby světu někdo pustil před 30 lety, je z něj už dávno superstar. Máme podobný vkus. Tím, jak to byla rychlovka a sólovka, tak jsem chtěla dělat s někým, kdo mi je blízkej, takže Tomáš byl jasný. Sama jsem nevěděla, co ze mě poleze. Nahrávky jsou osobní, i tým jsem chtěla mít takový.

Jak vznikl tvůj pseudonym Zofie Dares?

Nad pseudonymem jsem přemýšlela hodně dlouho. Vím, že tady už je moje jméno docela zaběhnuté, i přesto jsem po tom ale toužila, a to hlavně kvůli zahraničí. Když jezdíme s Mydy na koncerty, lidé sotva udrží název kapely, natož pak moje jméno, které je pro ně těžko vyslovitelné. Skončilo to tak, že jsem stejně pro všechny byla Sofie, a to jsem nechtěla, protože Sofie já nejsem. Už pár let zpátky jsem řekla ségře, že nad tím přemýšlím, a ona po chvíli vytasila Zofie Dares. Slovo dare v angličtině znamená troufat si, opovažovat se... To mi přijde, že ke mně i docela sedí. A navíc se ještě podobá mému pravému příjmení.

Kde se vzal název desky "High on Being"?

Je to úryvek z písně "Garden of Eden". To jsme jeli na koncert do Ostravy. Kapela jela napřed a já jsem jela s Tomášem po vlastní ose později vlakem. Zrovna jsme měli před finišem desky, já jsem ještě ani nevěděla, jak si budu říkat. Bylo vidět, jak jsme se oba bránili tomu rozhovoru, kdy jsme oba byli vyřízení a oddalovali jsme to. Nakonec na to ale došlo a název desky byl jasnej ani ne po pěti minutách.

Co bylo na přípravě nejtěžší?

Byl to právě časový pres, který jsme si na sebe nastavili. I ten byl ale ve výsledku k něčemu dobrý. Vyzkoušeli jsme si rovnou nový postup při nahrávání. Nenatáčeli jsme totiž ve studiu jako vždycky, ale v přímo v naší zkušebně, kterou jsme právě pro tyhle účely vybavili, a mohli jsme tak mít klid. Dříve jsme ve zkušebně nahrávali pouze dema a ta pak přenahrávali ve studiu, kde už vás ale tlačí čas a je to celý tak nějak oficiálnější. Málokdy se mi podařilo zpěvy přezpívat s takovou emocí jako při jejich vzniku.

Na desce jsou i smyčce. Jak tě to napadlo?

Už když jsem sólovku měla jen v hlavě, věděla jsem, že smyčce na ní potřebuju mít. Samotné smyčce mě fascinují, miluju jejich zvuk. Čím jsem starší, tím více se ke klasické hudbě zase vracím. Už ne jen z povinnosti, jak tomu bylo ve školní lavici. Přišlo mi, že jejich spojení s elektronickými nástroji, kde se navzájem doplňují, ke mně tak nějak sedí. Navíc mě to spojení ohromně baví.

O čem je deska?

Deska je takovou mou osobní zpovědí z mého zatím snad nejpozitivnějšího životního období. Právě proto jsem ji pojmenovala "High On Being". Právě tak jsem se opravdu po celou tu dobu, co vznikala, cítila. Kolikrát mám prostě jen opravdové záchvěvy radosti z toho, že jsem, že se věci dějí, až mi lidé občas říkají, že vypadám jak sjetá. Když slyším hudbu, zatancuju si a je mi jedno, jestli jsem zrovna doma nebo na ulici. Na ruku jsem si nechala vytetovat slovo JUCH, jako takovou upomínku, abych se nezapomněla radovat. Z maličkostí, z čehokoliv, abych si zkrátka vždy hledala na věcech něco pozitivního. I všechno zlé je pro něco dobré.

Dříve jsem totiž mívala období, kdy jsem viděla všechno naopak. Člověk tak ale škodí sám sobě. Přála bych si, aby to odhalilo víc lidí. A o tom právě zpívám v písni "Garden Of Eden".

Jinými slovy je to deska puberťačky, která káže lidem, jak mají žít, a přitom ještě sama tak trochu ví ho*no. Většinu života mám ještě před sebou, a tak nechci jen kázat a být za moralistu. Z části ale mám, myslím, pravdu. Záleží na přístupu k životu. Štěstí je rozhodnutí člověka.

O čem jsou jednotlivé songy?

První písnička "Too Much" je o takovém osamělém večeru, kdy se i přes svou společenskost rozhodnu zůstat sama se sebou doma. Otevřu si víno a povídám si sama se sebou. Pokládám si existenční otázky, kdy si často říkám, zda to, co dělám, dělám správně a má-li to vůbec smysl. Se skleničkou nebo dvěma se to ale přehoupává přes otázky naprosto banální až k úplnému štěstí, kdy už si jen říkám, že všechno je tak, jak má bejt. Baví mě ten pocit lehkomyslnosti a kontrastu, kdy se během dvou hodin nejdřív trápíš a na konci radostí tancuješ.

Na "Too Much" navazuje outro "Have You Seen Zofie?", které je o tomhle decentním se propití až do rána. Přirovnání k noci a k ránu, kdy už je ve městě ticho. Ne že bych se vyžívala v domácím opíjení se, ale často si k tomu zkrátka pustím film, hudbu, otevřu zápisník a píšu texty nebo něco tvořím. Tyhle činnosti ráda provádím právě v noci, kdy všichni spí, a já mám tak až do rána svůj klid sama na sebe.

"When Did It Happen" - to je písnička o tom, že se nějakým způsobem stalo, že už jsem dospělý člověk a ne dítě. Nebaví mě to a nechápu, proč nemůžu být věčný dítě, proč na nás vždy společnost naléhá, že už by se to mělo změnit a my bychom se podle toho měli chovat... Chci se stále dívat na svět dětskýma očima. V refrénu oslovuju svoje hračky z dětství a věci, které s ním mám spojené, a ptám se jich, proč už nemůžeme být kamarádi. Jsem proti těmto pravidlům, chci dál mluvit se zvířaty a věřit věcem, kterým jsem věřila, když jsem byla malá: že z továren vycházejí mraky, že si můžu ochočit mouchu nebo že zrcadla jsou dveře do jiných světů.

"Ocean Above Me" je o nebi, kterým jsem celkem posedlá. Úplně mě fascinuje. Zde ho ve své nekonečnosti a nepředvídatelnosti přirovnávám k oceánu, ke kterému mám obrovský respekt. Celá píseň je o téhle mé fascinaci, kdy mám chuť do mraků skočit a proletět se, o nekonečnosti nebe. Přemýšlím, co se tam děje a zda jsme ve vesmíru opravdu sami. Je to pro mě nekonečná studnice inspirace.

"Garden of Eden". Skladba, kterou jednou v noci na hotelu pustil Nèro. Když jsme ji později poslouchali s Tomášem, říkali jsme si: Tady musí být gospel. Aby byl opravdu nefalšovaný, oslovili jsme ke spolupráci Ondru Pivce a gospelový sbor pod vedením Stephanie Fisher, se kterou nás spojil. Čímž jsem si na sebe tedy trochu upletla bič: texty jsem zatím vždy psala jen pro sebe, nikdy pro pravý nefalšovaný Amíky, natož přímo z brooklynského kostela. Chtěla jsem, aby se dobře zpíval i jim, nejen mně. Ačkoliv nejsem věřící, chtěla jsem, aby měla písnička atmosféru podobnou starým americkým gospelům. Není tedy o bohu, ale stejně jako gospely uctívají boha, já uctívám život samotný. "Let's get high on being, life is a garden of eden!"

"The Real Me" je tak trochu o fungování v dnešním světě, o tom, jak je život a společnost větší školou než škola samotná. Všechno, co zde zpívám, je ovšem myšleno naprosto pozitivně. Člověk si musí na leccos přijít sám, ale právě nátlak okolí mu k tomu mnohdy může pomoct. Respektive mně se tak díky němu podařilo poznat samu sebe. A to je to nejlepší, co se mi mohlo stát.

Není ti líto, že nahrávka vyšla poměrně v tichosti na konci roku?

V tichosti by to spíš bylo, kdyby vyšla před Vánocemi. Přemýšlela jsem, zda to stihnu do Vánoc, ale pak jsem si uvědomila, že všichni do Vánoc ženou na 150 %, že by si toho dost možná ani nikdo nevšiml. Tak jsem se rozhodla, že to udělám v nejmíň očekávanou dobu, tedy po vánočních svátcích.

Myslíš, že to bylo překvapením pro ostatní nezasvěcené?

Doufám, že ano, protože jsem to krom skupiny a nejbližších přátel opravdu nikomu neřekla. Za podporu kluků z kapely je miluju snad ještě víc, jestli je to vůbec ještě možné.

Bude pokračování tvého sólového projektu?

Určitě ano.

Nebojí se kluci, že bys zdrhla od Mydy?

Doufám, že ne! Nikam zdrhat totiž rozhodně nechci. Mydy jsou moje rodina a jsou stále prioritou. Proto ani jako Zofie Dares nemám v plánu tolik vystupovat. Teď už tedy vím, že to nebudou jen dva koncerty do roka, žádný závratný číslo to ale taky nebude.

Teoreticky by se dalo využít, že bys Mydy předskakovala ty...

Teoreticky ano, myslím ale, že už se na to mám až příliš ráda. (smích) Hraní s Mydy vydá za jeden maraton, absolvovat ho dvakrát během pár hodin, to už si rozmyslíte. Navíc každý z těchto setů žádá dlouhou přípravu, i z této stránky by to bylo velmi náročné.

Zařadíš písničky do playlistu Mydy na koncertech? Nebo se to nedá?

Všechno se dá. Ale myslím, že spíš ne. Tyhle dva repertoáry by, myslím, měly zůstat oddělený.

Je pravda, že tvoje sólové věci jsou tak trochu protipól oproti těm, který hrajete normálně s klukama. Mám to chápat tak, že sis chtěla jen odskočit od energických a rozjuchaných písní?

To vůbec, nechtěla jsem si odskakovat. Chtěla jsem prostě jen mít nahrávku, která bude víc postavená na zpěvu a mé osobní zpovědi. Mydy jsou hudební celek, kde můj zpěv je jeden z nástrojů. Navíc by takové odskočení snad ani nebylo možné, vzhledem k tomu, že jsem po čas celého nahrávání zrovna byla s Mydy uprostřed turné. (úsměv)

Pro mě to má víc vyklidněný zvuk, než bych očekávala.

To je pravda, záměr to ale nebyl. Nějak to tak samo vykrystalizovalo.

A co ti nejvíc sedí?

Cítím se dobře ve všem. Ráda zkouším nové věci. Mydy jsou pro mě technicky náročnější, musím celý koncert udýchat a zároveň odzpívat, jako by se nic nedělo. Paradoxně to v Mydy tahám i do vyšších tónů než na sólovce. Nedokážu ale říct, v čem se cítím líp, obojí jsem já. V tomhle jsem byla vždycky tak trochu experimentátorka. Každý správný zpěvák by podle mě měl být schopný zazpívat úplně cokoliv, tak jsem tak sama od malička také činila. Asi by mě ani nebavilo zpívat furt to samé dokola.

To je fakt, sama jsem tě viděla v rock opeře "Romeo a Julie", kde jsi ztvárnila hlavní roli. Momentálně asi nikde takto nevystupuješ, že? Chtěla bys znovu, nebo už je to pasé a jsi někde jinde?

Chtěla. Dlouho jsem také vystupovala v plzeňském Divadle J. K. Tyla, kde jsem odehrála dva muzikály. Je to pro mě ale časově velmi náročné. Ne ani tak samotná představení jako spíš tříměsíční zkoušení, které tomu vždy předchází. Musím proto hodně vybírat.

Co je tvým snem?

To je snad jasné, ne? Zpívat až do konce života. (úsměv) Nedávno jsem přemýšlela nad tím, co bych dělala, kdybych nemohla zpívat. Jen ta představa mě rozbrečela. Už odmala si za tím jdu a půjdu dál. Ani si nepamatuji zlom, kdy jsem si řekla, že budu zpěvačka. Přišlo to tak nějak přirozeně, čili věřím, že to tak má být. I to, jak jsme se s Mydy setkali a dali dohromady. Cítím, že to tak má být, a věřím, že společně prostě máme něco dokázat. I když to možná zní sebedebilněji. (úsměv)

Není tajemstvím, že s Mydy chystáte album. V jakém je stadiu?

Ano, deska bude a budeme ji křtít 22. 11. ve Foru Karlín, to už je jisté. Bude se jmenovat "Numbers" a už na ní nějakou dobu pracujeme. V lednu jsme se na ni vrhli intenzivněji, ale co si vzpomínám, kluci měli první nápady už v době, kdy vycházela "M.Y.D.Y.". Před novou studiovkou, tedy velmi brzy, ale ještě vyjde jeden singl, který nebude její součástí.

Proč novinka ponese název "Numbers"?

Bude totiž celá tematicky laděná. Bude pojednávat o době digitální. Nebudou to ani tak stížnosti, jako spíš poukázání na to, co nám dnešní doba bere a dává. Po hudební stránce, zdá se, trochu přitvrdíme. Teď jsme dodělali jednu z prvních písniček a přiznávám, jsem z ní fakt vedle. Nemůžu se dočkat, až všechny nové věci zahrajeme v Karlíně naživo. Už teď mi jen z té představy vstávají chlupy na zádech. Doufám, že se to bude lidem líbit. Stále je to elektronika, jen trochu víc nekompromisnější. Jak to slyším, tak si říkám, že si snad poprvé na pódium nevezmu podpatky, abych to vůbec ustála.

Co vás vedlo k tvrdšímu zvuku?

Nedá se říct, co konkrétně nás k tomu vedlo. Je to zkrátka další vývoj.

Na Andělech jste měli jakési cenzura-brýle. Koho to napadlo?

Na fotkách to vypadalo velmi vtipně. Ani si nepamatuju, koho to napadlo. Vzniklo to, když jsme na jedné z našich schůzek řešili vizuál nového alba. Rádi bychom poprvé udrželi jednotnou image po celé období téhle desky, aby to bylo hezky propojené. Zaměřili jsme se hodně na sociální sítě. To, jak se na nich prezentujeme, a to, že nikdo dnes už neví, co je pravda a co ne. Je to taková cenzura nás samotných. Proto ty brýle.

Zmínila jsi, že novinku pokřtíte ve Foru Karlín. Jak se na to připravujete?

Koncert chceme udělat přesně takový, jaký jsme si ho vysnili. Model, se kterým bychom jednou rádi zcestovali svět. Je to zkrátka zrealizování našeho snu. Už měsíce se kvůli tomu pravidelně scházíme každý týden a dáváme celou show do kupy. Od hudby přes choreografie až po světla a techniku.

Je to pro vás výzva?

Obrovská! I přesto, jak usilovně na tom pracujeme, mám takový neblahý pocit, že už teď jsme ve skluzu. Ale to už je taková klasika. Milujeme LMB, ale stejně tak milujeme i velká pódia, to snad už nikoho nepřekvapí. Tady chceme zhmotnit naše představy, i proto je to pro nás tak zásadní.

Jezdíváte i do zahraničí. Čeká vás letos ucelenější turné a kde?

Zatím ne. Letos bombíme hlavně české festivaly, a to i proto, abychom lidi nalákali právě na tenhle pro nás zatím nejdůležitější koncert. Kromě malého výjezdu do Jižní Koreje, kam zavítáme už v půlce května (rozhovor jsme pořídili ještě před těmito vystoupeními - pozn. red.), nás tak lidé budou moci vidět hlavně v rámci festivalů Hrady CZ.

Kapelu pojí i společné tetování - každý má na ruce vytetované jedno písmeno ze slova Mydy. Jak to vzniklo a jak probíhala volba, kdo si jaké písmeno kam vytetuje na ruku?

Kdysi jsem si všimla u kapely Paramore, že si společně nechali vytetovat vlastní logo. Hrozně se mi to líbilo. Po letech jsem si na to vzpomněla, když jsme s Mydy jeli poprvé do Spojených států. Říkala jsem si, že by to byla krásná upomínka na naše první americký turné. No, bohužel jsme to nestihli, to jsme celí my. Kérky jsme se ale ani tak nevzdali. O písmenech jsme moc dlouho nepřemýšleli, každý z nás chtěl přesně to, které nakonec má. Jsme prostě sehraní.

S vaší show jsou spojené i extravagantní kostýmy. Bylo tomu tak vždy?

Já se vždycky čančala, kluci to moc neřešili. Přemlouvat jsem je později ale rozhodně nemusela. S electroswingovou vlnou jsme oblíkali hlavně kousky ze sekáčů. Čím šílenější, tím lepší. Teď už to řešíme více jako celek. Hrubý vizuál mám na starosti já, realizaci jsme většinou řešili s Natálkou Dufkovou, videoklipy pak často s Dušánkem Chrástkem.

Nešiješ si na sebe bič, ať už se jedná o podpatky nebo upnuté kostýmy, výstřihy?

Šiju, ale jsem už holt extrémista. Pro krásu se musí trpět. Párkrát už jsem si i v obchodě vyhlídla boty, které měli jen v menších velikostech. No, pořídila jsem si je i tak, hlavně abych je měla. Komfort tedy není téma pro mě. (smích)

Stal se ti nějaký megatrapas spojený s kostýmy?

Nevím, jestli megatrapas, ale pár věcí už se mi přihodilo. Zlomil se mi podpatek nebo se mi celá bota rozlepila do obrovskýho žraloka a už jsem ležela na zemi. Mívala jsem jednu sezónu kostým s metrovými třásněmi, neustále jsem si je přišlapávala, motaly se mi do stojanu nebo třeba Mikymu do sága. Jednou, když jsme se klaněli, chytla se mi paruka do flitrovaný košile jednoho z kluků a málem pak hned odletěla. Často jako kostým nosím místo bodýček plavky. Jednou jsem takhle měla jedny se zipem vepředu, což je risk sám o sobě, a tak jsem dlouho přemýšlela, jestli si pod ně mám vzít podprsenku. Když jsem pak ten den v závěru koncertu představovala kluky, zip se samozřejmě rozjel. Chytla jsem plavky, přehodila přes ně dlouhou paruku, otočila jsem se a křikla na kluky: "Kluci, to je v pr*eli, rozeply se mi plavky!" Hned pohotově naběhli, že to dopředstaví sami. Mezitím jsem se koukla dolů a zjistila, že jsem si pod ně tu podprdu vzala, jen jsem na to v tom stresu zapomněla. Nechybělo mnoho a už jsem mohla být v novinách. (smích)

Rozhodí tě takové situace?

Občas jo, ale vlastně je to zbytečná starost, lidi to totiž málokdy poznají.

Co by se muselo stát, abys změnila barvu vlasů?

Někdo by mi musel hodně zaplatit. (smích) Ne, já bych ji neměnila. Nějak se mi nechce.

Neříkala sis někdy, jak jsi celkově výrazná, že bys byla ráda někdy za šedou myšku?

Stane se mi to tak jednou do měsíce, že nemám náladu se někam chystat, tak si vezmu čepici, dám si vlasy do culíku, nahodím džíny a jdu. Ale moc často se to neděje. Myslím, že to ke mně prostě patří, cítím se tak dobře. Dlouho jsem odlišovala oblečení na stage a do civilu, teď si ale říkám proč vlastně. Na pódiu jsem to opravdu já, proč bych to tedy nemohla nosit pořád? Na co se omezovat? I za cenu toho, že na mě lidé na ulici často blbě koukají.