O legendárnosti Boba Dylana netřeba pochybovat, vliv na popmusic má od šedesátých let dodnes. Klíčové postavení této persony upevňují ocenění, jichž se mu dostalo. Vždyť který rocker má doma na poličce Pulitzera a Nobelovku?

A ač by mohl kázat, nedělá to. On vlastně nemluví vůbec. I v Praze komunikoval výhradně svou hudbou. Žádné přivítáni, žádné poznámky mezi skladbami, jen letmé pokynutí na závěr. S jednou jedinou výjimkou - "Scarlet Town", kterou odzpíval s mikrofonním stojanem v ruce (a došel si pro něj rozverným tanečním krokem) - nevystrčil paty z bezpečné zóny ohraničené klavírem. Za ním tu posedával, tu postával, hned několikrát také sáhl po typické foukací harmonice, která zůstávala v posledních letech doma. Jen na tu kytaru opět nedošlo.

Dylan patří k těm tvůrcům, pro které je podstatné sdělení obsažené v textu písně. Forma daná její studiovou nahrávkou je vedlejší - a nahraditelná. Dokazuje to muzikantova neustále se rozšiřující archivní edice "The Bootleg Series", ale hlavně živá vystoupení. Otvírák "Things Have Changed" byl najednou o dost pomalejší, z folkárny "It Ain't Me, Babe" se stala klavírní balada, "Blowin' In The Wind" ozdobily housle, které dokázaly vyhmátnout původní melodii, ačkoliv ji Dylan oholil na prosté verše přednesené spíše mluvou nežli zpěvem, "Thunder On The Mountain" špinila linkwrayovská surfová kytara. A určitě by to šlo hrát ještě úplně jinak.

Setlist míchal spolehlivé (byť zakuklené) hitovky - "Like A Rolling Stone", "Highway 61 Revisited", "Don't Think Twice, It's All Right" s kusy z poslední autorské desky "Tempest" a písněmi, které zůstaly lehce pod rozlišovací schopností výběrů toho nejlepšího.

Pěvecky byl Dylan ve skvělé formě. Charakteristická řezavost je s věkem ještě výraznější, nijak se neobrousilo ani značně uvolněné frázování a tvarování melodie "jak se mi to zrovna hodí", za které by asi Dylana proklela většina učitelů hudby. Záda mu jistila čtyřčlenná kapela oděná ve stříbrná saka, které rytmická sekce ještě doplnila o klobouky. Prostá sestava bicí - basa/kontrabas - kytara - klávesy/banjo/mandolína/housle vytvořila velmi hutný podklad pod výrazný klavír a zpěv. A kupodivu to s grácií zvládla i Lucerna sama. Sál proslulý svou neochotou poradit si rockovým hlukem si své slabší chvilky sice vybral - v momentech, kdy se do toho band skutečně obul - jinak byl zvuk příjemně čitelný, všechny nástroje rozlišitelné.

Ve vzduchu však zůstává nevyřčená otázka: Má fakt, že Dylan hraje v menších sálech a vícekrát na tomtéž místě, a je tak fanouškům blízko, indikovat, že je to rozloučení? Poslední turné? Časy se asi opravdu mění...

Pozn.: Fotografie v článku jsou ilustrační - management koncertu fotografování nepovolil.