Ve tvém životopisu jsem si všiml, že jsi rodák z mně blízké Jihlavy. Máš nějaké konkrétní vzpomínky z dětství na tohle město a Vysočinu?

Ano, máš pravdu, v Jihlavě jsem se narodil, ale beru se spíše jako rodák z Hronova. Blízko Jihlavy, konkrétně v Dobroníně, moje rodina pár let žila, ale pocházela z Hronovska, kam se potom v mých asi dvou letech zase vrátila. Často jsme potom jezdili do Dobronína na návštěvy, ale můj domov a srdce byly vždycky v Hronově, promiň. (smích) Tam jsem vyrůstal i prožíval své bubenické začátky.

První nástroj, na který ses učil, byl klavír. Proč jsi u něj nezůstal?

Protože jsem vždycky chtěl hrát na bubny. (smích) Fascinovaly mě od malička. Jelikož můj otec je učitelem na ZUŠ, vždycky jsem jako malý proseděl celé zkoušky jeho orchestru u bubeníka a nespustil z něj oči. Nejdřív mě ale chtěl dát na chvíli na melodický nástroj a pak, asi v mých deseti letech, konečně přišly bubny.

Jsi z hudební rodiny. Radili ti rodiče, kam se v hudbě posouvat a směřovat?

Přirozeně jsem začal v otcově dechovém orchestru a souběžně s tím jsem postupně hrál v různých rockových kapelách. Chodil jsem samozřejmě k učitelům na ZUŠ, a když mi bylo patnáct, začal jsem studovat na pražské státní konzervatoři. Rodiče mě ve všem podporovali a pomáhali mi, samotný vývoj a hudební směřování už ale byly na mně.

Během své kariéry jsi bubnoval dokonce i s dechovkou. Kde jsou v současnosti tvé stylové mantinely?

Každý hudební styl, který jsem kdy hrál, mi něco dal a něco mě naučil. Pracoval jsem na tom, abych to ve chvíli, kdy mi zavolá někdo z kapely jakéhokoli žánru, uměl profesionálně zabubnovat. Takže jsem si stihl zahrát spousty žánrů se skvělými muzikanty. Teď jsem ale v bodě, kdy se chci věnovat svým projektům, a hraní s jinými lidmi a cizími kapelami jsem až na výjimečné příležitosti ukončil. Moje priorita je Drumming Syndrome, Dymytry a občasná Supergroup a Michal Pavlíček.

Na domácí rockové scéně jsi hrál s kdekým. Jaká spolupráce v tobě nejvíc zarezonovala?

Každá spolupráce ve mně něco zanechala. A většinou to bylo pozitivní, nikdy jsem nehrál něco, co by se mi vyloženě nelíbilo. Největší zlom pro mě určitě přišel po mém nástupu do BSP. První velké profesionální angažmá a hned s jedněmi z největších hudebních legend a osobností u nás. Michal Pavlíček byl takovým velkým milníkem v mé kariéře, bylo a stále je pro mě ctí s ním hrát, spolupracovat a být přáteli. Bohužel už jsem musel z časových důvodů hraní s ním výrazně omezit, abych stihl realizovat všechny své momentální plány a priority.

Poprvé jsem měl možnost vidět tě naživo na Velekoncertu Daniela Landy. Jak vzpomínáš na tohle spojení a tuto akci?

S Danielem Landou jsem odehrál halové turné "Žito Tour", natočil s ním desku "Žito" a odehrál zmíněný Velekoncert. Byla to další dobrá zkušenost, zejména to halové turné jsem si užil. Pódium bylo uprostřed hokejových hal a kolem tebe třeba patnáct tisíc lidí. Do Danových skladeb jsem mohl vložit i svoji invenci, měl jsem bubenické sólo a na všechny show jsem byl do detailu nachystaný. Na druhou stranu to bylo v podstatě jen pracovní angažmá a od toho Velekoncertu nejsme v kontaktu.

Stalo se v rámci tvých kooperací, že jsi někdy taky šlápl vedle a už by sis některou nechtěl nikdy zopakovat?

Musím zaklepat, že něco vyloženě takového se asi nestalo. To víš, že byly věci, kdy jsem třeba nebyl spokojený, ale i tohle beru jako součást vývoje a osobního růstu.

Ptal jsem se tě na to i na koncertu v Moravských Budějovicích - ty jsi nefalšovaný bubenický virtuos, pokud však hraješ v nějakém seskupení, musíš sloužit feelingu dané kapely, potažmo skladby. Jak moc s tím bojuješ?

Musíš poznat, co si kde můžeš dovolit a co ta daná hudba vyžaduje. Když třeba hraju pro Michala Pavlíčka nebo jiné osobnosti, kde jsou oni těmi ústředními postavami, je pro mě nejdůležitější, aby se jim se mnou hrálo komfortně, abych je zejména skvěle doprovodil, a vše ostatní už je nadstavba. Všude můžu využít svůj feeling, proto si mě taky do svých projektů berou, ale musíš hrát s maximálním respektem a souzněním s hudbou těch, co tě pozvali.

Každý den chodíš několik hodin denně makat do zkušebny. Jakou máš nyní metu? Co bys rád ještě s bicí soupravou dokázal?

Stále se chci zlepšovat, to je jasné. Proto stále trávím celé dny ve zkušebně a vymýšlím stále nové věci ohledně bubnování i své show. Naplňuje mě to a miluju to.

Se svým Drumming Syndromem jsi procestoval celou republiku a v zahraničí navštěvuješ festivaly. Podle jakého klíče vybíráš skladby, které pak hraješ po svém?

Vybírám podle toho, co mě baví a kde cítím, že by to šlo třeba zajímavě předělat a zaranžovat. To platí zejména třeba u filmových soundtracků, kterých pár ve svém programu také mám. Ve zkušebně zkouším různé skladby a sóla, vše si dokola přehrávám, vymýšlím nové prvky a aranžmá. Jen několik, u kterých cítím, že jsou nejpovedenější, vyberu ve finále do svého koncertního Drumming Syndrome programu.

Jak dopadla tvoje spolupráce s kytaristou Gusem G. na jeho turné?

S Gusem G. bylo zprvu velmi těžké najít společná volná data v diáři. Když se to konečně povedlo, odehrál jsem s ním jeden festival, následné UK Tour bylo zrušeno a poté jsem s ním odjel několik koncertů po Evropě. Gus je skvělý metalový kytarista, v kapele s námi hrál také Dennis Ward na basu, což je v metalovém podhoubí taky pojem. Poté jsem se rozhodl ale tuto štaci opustit, abych se mohl věnovat naplno svým projektům a pokračovat v kariéře trochu jiným směrem, než kterým bych se ubíral tady.

Sám o sobě hovoříš jako o člověku jistým způsobem "postiženým bubenickým syndromem". Co to znamená? Jak na tohle postižení reagují blízcí, rodina, když si pořád do něčeho vyťukáváš do rytmu?

Tak moji blízcí už mě znají a jsou na moje různá postižení zvyklí. (smích) Samozřejmě to ale vyžaduje u mých nejbližších a hlavně u mé ženy velké pochopení pro to, co dělám. Časově jsem hodně zaneprázdněný a to vše kolem je i velký nápor na psychiku. Vše vyžaduje ohromné úsilí a podřizování se různým věcem a často to není jak pro mě, tak ani pro mé blízké lehké. Vše se stále snažím a učím koordinovat. Umělci mají často své světy a já ho mám v určité podobě taky. Proto název Drumming Syndrome.

Sám zažíváš, jaké to je fungovat s kapelou v Dymytry i samostatně. Co máš radši?

Mám rád obojí. V Dymytry si užívám kapelní atmosféru, velké koncerty, festivaly, nahrávání alb a tak dále. Drumming Syndrome je zase takové moje dítko, které je jen moje, vyrůstá se mnou, vylepšuju ho, opečovávám ho, neustále se mu věnuju a pak ho všem ukazuju na svých vystoupeních. Asi tak bych to popsal. (smích)

Co chystáte pro zbytek letošního roku s Dymytry a co připravuješ ty samostatně nebo ve spolupráci s jinými umělci?

S Drumming Syndrome jsem v polovině své tour, která jde zatím skvěle a neskutečně si ji užívám. V květnu končí a na podzim plánuji další vystoupení. S Dymytry jsme také odstartovali šňůru, která pak přejde ve festivaly, ve vydání desky a na podzim v následné turné k ní. Do toho občasné koncerty se Supergroup a také plánuji natáčení několika nových Drumming Syndrome videí. Tak buďte připraveni.