V aktuální inkarnaci se Mean Messiah prezentují jako trio, v němž Friml předal baskytaru Lence Čechové (též skupina Imortela) a sám se ujal vokálů, kytar a elektroniky. Sestavu doplnil jeden z nejlepších domácích bubeníků Miloš Meier. Jejich první společné dílo má dostatek tvrdosti, ale nerezignuje ani na melodie.

Do industriálního rámce, jenž se navíc opírá o elektrometal v duchu Pain, tu proto pronikají vlivy death metalu i notně naštvaného thrashe, který na některých místech brousí hrany černého kovu. Svorníkem toho po většinu stopáže divokého mumraje se stávají právě klenuté refrény, které se vynořují z hrubě growlovaných pasaží. "In Infinite Illusion" nedává moc prostoru k oddechu.

Hlavní zásluhu na tom má Meier, jenž se tu očividně baví mnohem více než v domovských Dymytry. Jeho až kovově chřestivý a kulometně rychlý dvojkopák představuje nosný zvuk desky a neustále ji žene vpřed. Rytmika sice jede přímočaře, v horních vrstvách ale zůstává dost místa na nejrůznější finesy a breaky. Na druhou stranu, tahle rytmická chřestivost může po čase unavit a posluchače přece jen trochu otupit. Stopáž, která nepřekračuje čtyřicet minut, i dramaturgie osmiskladbové kolekce s velmi povedeným obalem se ale postarají o to, aby posluchače úplně neukopala.

Dan Friml si pochopitelně pohlídal veškeré zvukové aspekty alba - výsledek zní skutečně nabroušeně, ale sound nepřichází ani o prostor a mohutnost nebo o detaily. Songwriting samotný sice vyloženě z bot nevystřelí, máme tu ale čest se solidně odvedeným řemeslem, které se může opřít o silné melodické háčky - v tomto ohledu kapela chytře zvolila první singl "Fire". Podobně je to s kouskem "I See Black", asi nejlépe ztělesňujícím propojení kovově tvrdého s melodickým, nebo naopak tajemnou skladbou "Clouds". Škoda jen toho finále - "Ashes" doveze desku do cíle až zbytečně na půl plynu. Obzvlášť po velkolepé lahůdce "Midnight".

Dobře odvedená práce. Tak lze ve třech slovech shrnout nahrávku "In Infinite Illusion". Mean Messiah nyní sveřepě kráčí svou vlastní cestou, na níž se jim daří kloubit hrubost s přístupností. Pravda, některé momenty úplně nevědí, čí jsou a kam by chtěly jít. Chvilková zaváhání ale hodně rychle (a většinou definitivně) přikryje skvěle hrající nářez, kterého tu najdeme dost a dost.