Kapela tentokrát tak nějak pocitově vsadila na melancholičtější kusy, na emoční rozervanost, smutek. Jako by měli Islanďané v genech zakódovanou syrovou, ale poetickou atmosféru chladného ostrova. Je v nich klid černých pláží, vítr ve skalách, bouře na útesech, sopečné výbuchy, mráz i záchvěvy oněch slabých slunečních paprsků. Kontrasty, kontrasty, kontrasty. A tak to bylo i v úterý v Akropoli.

Poklid, nesený kupředu křehkými tóny kytar i výrazným klavírem, často přerušovaly eruptivní výbuchy tu dusajících, tu hlukových pasáží. A pak zase výdech, do ticha. Vše v překvapivě čistém zvukovém podání, které dávalo dostatečný prostor i čistě dámskému smyčcovému kvartetu, které se dokázalo prosadit i přes neprostupnou, kosti ohýbající kytarovou stěnu.

Show samotná byla jednoduchá. Skupina si jen v některých momentech vypomohla efektním použitím prostých žárovek rozmístěných po pódiu a na mikrofonovém stojanu zpěváka Aðalbjörna Tryggvasona. Ten na sebe až neobvykle často odkládal kytaru, do zpěvu dával všechno, srdce, duši. Všech devět muzikantů na jevišti předvedlo velmi soustředěný výkon, hudbě odevzdaný do posledního tónu, bez jakýchkoliv známek únavy po celém turné.

Sólstafir jsou čarodějové, unikát v metalovém/rockovém světě. Dokazovat si už nic nemusejí, publikum jim leží u nohou. Jejich živá vystoupení v sobě mají těžce uchopitelnou a o to hůře popsatelnou magii. Na ty dvě hodiny přerušené přestávkou se jí pražská Akropole zaplnila do posledního koutu.