Tak začal další ročník Jazz Fest Brno. Už po sedmnácté. A odstartoval pěkně zostra, jen co je pravda. Hned ve výstavním Sono Centru, hned se zářivým jménem amerického saxofonisty Branforda Marsalise na soupisce. Ale rozhodně nebyl sám. Jaký to byl večer?
Live: Jazz Fest Brno: Branford Marsalis Quartet, Kasia Pietrzko
místo: Sono Centrum, Brno
datum: 13. března 2019
Fotogalerie
Jazz opanuje jihoamerickou metropoli na měsíc a půl. Spíše než klasicky střiženým programem v duchu od-nevidím-do-nevidím staví na oddělených koncertech, na oddělených zážitcích, které ukazují všechny barvy jazzu. Větší akce se střídají s menšími, velká hudební jména se na pódiích potkávají s těmi, z nichž hvězdy možná teprve budou. A tak nějak byl koncipovaný i středeční večer. Pódium patřilo triu Kasii Pietrzko a kvartetu
Branforda Marsalise.
Klavíristka
Kasia Pietrzko je ještě (minimálně) jednou nohou na konzervatoři a na jejím mimohudebním projevu je to znát. Mezi skladbami byla nervózní, navíc trochu nejistá jazykově. Jde-li o hudbu, tam bylo naopak sebevědomí a zkušeného projevu na rozdávání. Klasicky obsazené trio klavír + basa + bicí předvedlo až neuvěřitelně barevnou hudbu, která na charakteristicky střiženou, jasně jazzovou rytmiku vršila sofistikované, ale zároveň příjemně domácké a tak nějak povědomé melodie. Výsledek byl strhující, plný emocí, energie a muzikantské vyzrálosti.
Wynton Marsalis, trumpetista, který hrál se svým Jazz At Lincoln Center na brněnském festivalu vloni, asi musel hodně chválit. Wynton je možná známější, jeho o rok starší bratr Branford se však v hudebních kruzích pohybuje podobně dlouho a své jméno si vydobyl jako jazzman i klasický muzikant.
Fakt, že je to hvězda nemenší svítivosti, ukázal i v Brně. Zároveň je skromným muzikantem, který sám sebe upozaďoval a podstatnou část hracího času věnoval svým spoluhráčům. Ostrá rytmika Justina Faulknera, který se nebál používat velmi nejazzové beglajty, sympatický divous klavírista
Joey Calderazzo i jediná klidná síla v kapele Eric Revis s kontrabasem by spolehlivě utáhli sólové koncerty. Tady svorně stáli za svým principálem, nikoliv však jako doprovodný band, ale jako kvartet skutečně rovnocenných a fantasticky sehraných muzikantů.
Melodie ovlivněné New Orleans i klidným, zakouřeným barovým jazzem, improvizovaný lomozící chaos, z kterého se znenadání vynořil hladivý saxofonový tón. Vše tam bylo, vše se přirozeně prolínalo a gradovalo až do vytleskávaného přídavku.
Start festivalu ve vrcholné formě? Určitě!