Třetí showcase Erased Tapes nabídl hudební protipóly

Stává se z toho již taková pěkná tradice, že v rámci festivalu Spectaculare se vždy v konceptuálním večeru představí nějaké to vydavatelství. Některé labely se prezentují pravidelněji - takovouto stálicí je i londýnská značka Erased Tapes Records. V minulých ročnících zde tak vystoupili Peter Broderick, Masayoshi Fujita, Michael Price nebo Rival Consoles. Třetí showcase tohoto labelu tentokráte dal dohromady na první pohled hodně nesourodou dvojici David Allred a Daniel Brandt. Oba loni vydali nové nahrávky a jejich společný výlet do Prahy se tak přímo nabízel.

David Allred v Paláci Akropolis zakončoval svou pouť po Evropě a vsadil na komornost, kdy sám u klavíru prezentoval své balady ze života. Zhruba čtyřicet minut trvající blok začínal pozvolna, zkraje i sám David působil spíše zakřiknutým dojmem. Až s přibývajícím časem a větším ohlasem na jednotlivé písně se rozpovídal (vždy přiblížil, o čem která věc vlastně pojednává). Z povedené "The Transition" toho však příliš nezaznělo, naštěstí ale nevynechal až lehce dojemnou lovestory "Randy And Susan". Ze starších skladeb nechyběla třeba "The Library", ale i ukázky z chystaného alba, které by mohlo vyjít ještě letos. Zdá se, že Allred je velmi plodný autor a jeho písničkářství má mnoho tváří, avšak oproti studiovým podobám je naživo prezentoval jen v holých kostrách klavírních linií. O to více tak vynikl jeho osobitý rukopis textů a cit pro samotné vyprávění. Byl v tom i poctivý kus civilnosti - závěrečná smutná "Hey Stranger" ze společné desky "Find The Ways" s Peterem Broderickem toho byla neoblomným důkazem.

Ve zcela opačném spektru se pohyboval dynamický set Daniela Brandta a jeho doprovodu Eternal Something. Výrazná rytmika s jazzovými náběhy, tetelení avantgardy v mantinelech techna a košatosti temného cinematického popu. Daniel šetřil slovy - hlavě se hrálo, a to včetně improvizovaných vsuvek. Úvod patřil zejména loňské "Channels" - vše odpálila vrstevnatá "Cherry Dream" a k ní následně přilepená "Daze". Při "Flamingu" už obstojně zaplněná Akropole pulsovala v hutném beatu poctě detroitského techna. Nosné struktury kromě živých bicích dohrával svými melodickými vybrnkávačkami kytarista Pascal Bideau. Trombonista Florian Juncker pak dotvářel ruchy, hutné zlomy i prosté táhlé tóny, které upravoval přes efekty.

Došlo i na Danielův sólo debut "Eternal Something", z kterého kromě titulní kompozice zazněl i párty song "Casa Fiesta" s notnou dávkou až plážové pohody. Z poklidnějších vod vylovil podmanivou "On The Move", publikum ale nejvíce ožilo při tanečně orientované a skvěle vygradované hymně "Kale Me". Trio Daniel, Pascal a Florian se dokonale doplňuje a patrná souhra je evidentně žene ke skvělým hudebním výkonům. Nechat se strhnout tímto miniorchestrem, jehož jasným dirigentem je Brandt obklopený bicími, klávesami a jinými krabičkami v úhledné vystavěné věžičce, je otázkou jen krátké chvíle. A ani k tomu nejsou potřeba přehnané světelné efekty nebo projekce, muzika je totiž tím hlavním tahounem.

Ačkoliv se zprvu zdálo, že tento večer bude spíše nekonzistentní, opak byl pravdou. Umělecký nadhled a preciznost dvojice Daniel Brandt a David Allred vše tmelil v hudební oslavu napříč žánry. Snad jen škoda, že během setu Daniela Brandta místy nadmíru vybuzený zvuk bicích zakalil zbytek hudebních elementů, které Eternal Something vytvářeli přímo na scéně.