Rok se s rokem sešel a jednadvacet redaktorů musicserveru opět zasedlo k pomyslnému kulatému stolu, aby vybrali nejlepší alba uplynulého roku. V jejich hledáčku se objevilo 70 domácích desek, ovšem pouze dvacítka jich prošla do finálního výběru. Z něho konečně odkrýváme pět nejvyšších příček.
zahraniční desky: 40-31 | 30-21 | 20-11 | 10-1
domácí desky: 20-16 | 15-11 | 10-6
Pauza
Lucie byla příliš dlouhá na to, abychom mohli očekávat gejzír originality a překotných změn v rukopisu skupiny. Parta sebevědomých hudebníků se jednoduše pokusila navázat tam, kde skončila s posledním albem "Dobrá kočzka která nemlsá". Lehké rádiové hity tu střídají žánrově rozšafné skladby, mezi nimiž se tříští ega jednotlivých členů. Kodym si na novinku přenesl ze svých Wanastovek "Peněženu", sólovky
Davida Kollera připomene "Nejlepší, kterou znám" a hudební nejednoznačnost s mlhavými žánrovými obrysy v písni "Já jsem pan Petr Monk" zase prozradí muzikální angažovanost Michala Dvořáka. Celek může působit lehce roztříštěným dojmem, kdy hlavní ingrediencí není chemie mezi muzikanty, ale spíš snaha přesvědčit sebe i své fanoušky, že Lucie na to pořád má. Přesto jde o silné autorské album zkušených a výrazných osobností naší porevoluční hudební scény, jejichž kvality jsou nezpochybnitelné. (Ondřej Hricko)
4. Lenka Filipová - Oppidum |
Lenka Filipová se svou novou deskou "Oppidum" fanouškům úplně naproti nešla. Její vydání dělí od té předchozí dlouhých patnáct let, nejde navíc o typické
lenkofilipovské kytarovky. Než ale člověk nahrávku odmítne s tím, že
"jde jen o covery", měl by si uvědomit, že zpěvačka se v keltských baladách skutečně našla. Že to, co se na první, zběžný pohled může zdát jako polovičatá práce, může znamenat touhu předat posluchači něco výjimečného. Protože přesně to se povedlo - se Seanem Barrym, virtuosem na keltskou kytaru, vzniklo album nadýchané lesem a profouklé podzimním větrem, ale přesto hřejivé. To nejlepší však čeká až na konci. "Na cestě",
Davidem Stypkou přetextovaná a pozměněná verze otvíráku "Kathy's Song", ukazuje Lenku v meditativní poloze, která k jejímu hlasu dokonale sedí. Snad nás do podobně hloubavé nálady interpretka zase někdy pozve. (David Böhm)
3. Thom Artway - All I Know |
Když někdo svou kariéru začne buskingem s kytarou, dalo by se očekávat, že i po přechodu na oficiálnější hudební scénu stále zůstane u spíše akustičtější a komornější tvorby. Jak ale domácí buskeři v čele s Jakubem Ondrou a
Thomem Artwayem ukazují, vůbec se naopak nebojí zahalit své písničky do velkolepého hávu, elektroniky či prostě jen celokapelového zvuku. Přesně to je případ i druhé Artwayovy desky "All I Know". Zůstal na ní jeho původní písničkářský rukopis, ale poučen z koncertů dal dohromady více rychlejších skladeb, které naživo přece jen zabírají lépe. Singly "All I Know" a "Can't Wait" jsou hitovky jak víno, to nejlepší se na nahrávce ale přece jen skrývá v pomalejších kouscích. Nadchne třeba "Chasing The Wires" s hostující
Lenny, do jiných sfér se pak dostává se závěrečnou dvojicí smutének "High Above The Trees" a "To B.", které ale rozhodně nejsou na prvních poslech - opravdu rozkvetou třeba až po tom desátém. Thom Artway každopádně i svou druhou řadovkou ukázal, že je talentovaný skladatel, pro něhož je hraní na akustickou kytaru jen základ, od kterého dokáže vyletět až do nevídaných výšin. (Honza Balušek)
Na "MMXVIII" jsme si nakonec museli počkat čtyři roky, ale vyplatilo se.
Manon Meurt v tomto mezidobí sbírali cenné zkušenosti a nenápadně dali sbohem dokonale průzračnému shoegazeu. Do tvorby přidali hutné kytarové plochy, které protínají krotké klavírní linie (jako třeba ve skvělém otvíráku "Circle" nebo podmanivé "Lighthouse").
Jan P. Muchow jim byl rádcem, jenž je postrčil tím správným směrem, aby jejich velký debut zněl kompaktně a po celou dobu udržoval pozornost posluchače. A podařilo se - na nahrávce není hluchého místa, a postarší "We Are" tak nemá problém blýsknout se vedle uhrančivé singlovky "Figure It Out". Textově se tu prolínají světlo s tmou, noc se dnem a minulost s budoucností. Éterický hlas Kateřiny Elznicové v sobě pak shlukuje pocity, jako jsou jakási vnitřní touha po sblížení, případně po návratu zpět k něčemu, co se pomalu rozplývá ve větru. "MMXVIII" je albem, které ukazuje, že rakovničtí Manon Meurt dozráli. Hlukové roviny střídají ty křehké a vše tu do sebe zapadá bez sebemenšího zádrhelu. (Dan Hájek)
Natočit skvělou popovou desku, která má co říct a na níž písně neznějí jako kopie všech předešlých skladeb daného interpreta, u nás umí jen málokdo. V roce 2013 nás
ille přesvědčili, že něco podobného zvládnou na výbornou, a výsledkem bylo album roku. S druhým počinem "Pohádky" se znovu potvrdilo, že skupina kolem Olgy Königové má unikátní dar napsat křehké, melancholické písničky, ve kterých tepe jakási neodolatelná indie hitovost. Příkladem toho jsou "Na druhé straně" nebo "Dva kroky za tebou", z nichž se v nějakém alternativním vesmíru, kde na rozdíl od našich rádiových podmínek záleží na kvalitách písniček, jistě staly velké hity. Nic jim totiž nechybí, aby dokázaly zaujmout širokou veřejnost - stejně jako zbytek stopáže jsou to skladby nevtíravě chytlavé, hudebně pestré, plné nadhledu. A když dojde i na takové skryté klenoty jako "Ryby", člověk si posteskne, že u nás takových nahrávek, jako jsou "Pohádky", nevychází daleko více. (Lukáš Boček)