Mnohé jste překvapili tím, že jste před nedávnem oznámili pauzu v činnosti skupiny Imodium. Co vás k tomu vedlo? Kdo s tím přišel? Jak na to reagovali fanoušci a ostatní spoluhráči?

Nejedná se o náhlou věc. Jsme typ kapely, která se vždy snažila plánovat hodně dopředu. O něčem takovým jsme se začali bavit už vloni před létem. Důvod je neměnný, a to, že to děláme od čtrnácti let, což je skoro osmnáct let a to je strašně dlouhá doba. Navíc jsme si vždycky všechno dělali sami, na spoustu věcí nemáme lidi. Pro mě to je druhý full time job a není dne, kdy bych neřešil něco kolem skupiny. Chceme si dát dovolenou. Jako v každé jiné práci. V tomto případě to nebude na čtrnáct dní, ale na delší dobu, abychom si od toho odpočinuli a s odstupem se podívali na naši současnou a budoucí tvorbu. Myslím si, že by nás to mohlo posunout dál. V čem tebe a fanoušky můžu ujistit, je, že kapela neskončila. Třeba pauza k ničemu nebude, ale dokud to neuděláš, tak to nezjistíš. To jsou dva prachobyčejný důvody. Nechceme dělat věci ze setrvačnosti.

Pamatuješ si na první koncert?

Těch našich prvních koncertů je víc. Jak pojedeme akustické turné "Jiná místa", budeme hrát v broumovském divadle, které vnímáme jako naše posvátné místo. Na tomto pódiu jsme se já s Kárlem objevili během školní besídky, když jsme chodili do 6. třídy. Dali jsme dohromady akustické duo. Chtěli jsme být kapela, ale byli jsme jenom dva, a tak nám pomohl můj brácha - díky němu jsme měli předtočenou basu s rytmikou, což u nás bylo vtipný. V tu dobu ještě Kárl neuměl hrát ani na bicí, ale hrál se mnou na kytaru. Mám strach, že je to někde na VHS kazetě. (smích) Takže tam, kde to tenkrát začalo, to teď bude na nějakou dobu končit.

Budete vyrážet na již zmíněná "jiná místa". Jak jsi naznačil, Broumov se opakuje. Co ta ostatní? Budou to vaše koncertní premiéry?

Naprosto, ani na jednom místě jsme ještě nehráli. Z 90 % se jedná o nekoncertní prostory, nečekaně jsme se ale setkali se super spoluprací. Ti dotyční, s kterými to řešíme, ať už se jedná o různé spolky, či město, se pro to sami hodně nadchli, což je skvělý. A taky neobvyklý, produkční ze spousty klubů k tomu v současné době přistupují jak na běžícím pásu, neosobně a apaticky. Tihle jsou akční a roztomilí, chtějí vědět, co je od nich potřeba. Jde jim to super, každý přistupuje i jinak k propagaci. A za to jsme rádi, protože najít tyto prostory dalo hroznou práci.

Kdo je vybíral?

Při tom našem plánování jsme věděli, že chceme jet akusticky, protože poslední akustické turné jsme měli v roce 2015. Shodou okolností jsme v té době vzali k sobě Thoma Artwaye, který byl tenkrát na začátku kariéry. Navíc neexistují akustické verze písní z nové desky, takže dává smysl je předělat. Věděli jsme, že nechceme do klubů, protože tam se lidi nesoustředí a pak tě to štve. Akustické koncerty svádějí k tomu, abychom je udělali v divadlech, to jsme taky nechtěli. Chtěli jsme udržet mez soustředěnosti. Zjistili jsme, že to není moc jednoduchý, a tak jsme si řekli, že to úplně otočíme a zahrajeme si na místech, kde se nehraje. Tím dáme lidem i netradiční zážitek.

Celý jsem si to naplánoval sám, protože se to nešťastně potkalo s tím, že nám manažerka Tereza odešla na mateřskou v době, kdy už to bylo rozjetý, tak jsme to museli dorazit. Je za tím hrozná práce. Liší se to od klubů, kdy jen zvedneš telefon a předpřipraví ti to. Sem si vezeme svůj zvuk, světla. Vloni jsme některé prostory stihli navštívit, na některých místech nejsou ani pódia. Se zvukařem to musíme objet všechno, protože z fotek některé věci nezjistíš. Hrajeme v hotelu Černigov, což je to první, co vidíš, když vylezeš na hradeckém vlakovém nádraží. Je to pojem, taková dominanta města a jeden z nejstarších hotelů, který už chtěli asi pětkrát zbourat. Dostali jsme tip, že v 11. patře je kongresové místo, kde by se to dalo zrealizovat. Je z něj nádherný výhled na celý Hradec. Teď je otázkou, zda to tam utáhne elektřina. Dále řešíme, aby měl návštěvník možnost dát si drink, často v těch prostorech není ani bar.

Za jaké místo jsi nejradši?

Za planetárium. Přišla s tím bývalá manažerka Tereza, jednou z možností tehdy bylo udělat akustické turné celé jen po planetáriích v republice. Podle mě už to ale asi někdo dělal. Jsem za to rád. Komunikujeme tam se super chlapíkem, mimo to tam krom Nebe koncertovali Blue Effect. Když jsme šli prvně do sálu a viděli tu kopuli, tak to na nás dýchlo. Ty projekce jsou úchvatné.

Jak budou koncerty probíhat?

Budeme mít dlouhý playlist. Chceme vytáhnout songy z každé desky, udělat takový průřez naší diskografií. Nejdřív jsme s sebou chtěli vzít nějakého hosta, ale jak je to malý a složitý po technické stránce, šlo by to jen s obtížemi. Budou to nejdelší koncerty, co jsme kdy hráli. Celý večer bude pouze o nás.

To je výzva.

Troufám si. Teď budu slavit dva roky bez cigarety, zpívám jinak, v rámci síly a výdrže je to opravdu znát. Jen se modlím, abych nebyl nemocný. Občas mám smůlu, že když máme turné, jsem nachlazený, jak jsem nervózní, a jde to přes palici. Takže čtrnáct dní před tím snad nebudu raději ani vylejzat ven.

Nepadne na vás při tom všem loučení smutek?

Na mě to padá vždy v Broumově. Třeba teď, když jsme tam hráli s Portless v kulturáku. Byla to totiž poslední akce, co dělal můj táta, než šel do důchodu. Ale opravdu naposledy nehrajeme, ještě si zahrajeme na festivalech, které jsou dlouhodobě zabookovány, a opravdu nemáme v plánu skončit. Ale může se stát cokoliv, kapela není jeden člověk. Třeba to nakonec někomu chybět nebude, a už se nevrátí. člověk musí počítat se vším.

Jak vzpomínáš na zmíněnou koncertní šňůru s Portless?

Bylo to standardní turné. Poznali jsme nové lidi z druhé kapely. Výjimečné to bylo tím, že jsme prvně udělali společný song, navíc dvojjazyčný, což je pro nás nová zkušenost. Zůstali jsme přátelé. S Rendou Ryparem ještě spolupracujeme na dalších věcech. Mrzí mě, že společný song nemůžeme zpívat sami na koncertech. Je tam totiž větší podíl angličtiny a rapu, takže ji můžou hrát jen Portless. Bavilo by mě, kdybychom se nevědomky někde střetli na festivalu a dali ji v půlce setu, aniž by to kdokoliv čekal.

Splnilo se ti za ty roky, co se skupinou hraješ, to, co sis vysnil na začátku?

Naprosto. Když pominu naše pubertální začátky, kdy chceš být na stadionu. Ale když to začnu počítat od momentu, kdy vystřízlivíš a pochopíš, jak věci jsou, tak mi například přišlo neuvěřitelný, že jsme se objevili v televizních pořadech, Bravíčku, které fakt bylo tenkrát pojem. Přitom mi to hlava nebere, hráli jsme syrově, jiný žánr… Teď k tomu přistupuješ jinak. Dřív to bylo bum prásk, hlava nehlava, tři akordy a hlavně řvát. Byť v roli supportu, poznali jsme, jak vypadá vyprodaná O2 arena z pohledu interpreta. Během kariéry poznáš milion lidských příběhů, zjistíš, jakou sílu má tvoje muzika, že může třeba i pomoct. To nejsou vymyšlený storky, klišé, to se dodneška děje.

Udělali jste někdy něco neprofesionálního?

No jejej. To je spojený s kalbami mezi koncerty. Nejhorší je kocovina zpěváka - když máš prokalený večer, je to znát na hlasivkách. Teď mám pocit, že se nové kapely chovají daleko profesionálněji a zodpovědněji než my. Prvních deset let jsme byli banda amatérů. Někdy jsem přemýšlel, zda bych se nechtěl narodit teď, ale to bych nezažil doby, kdy nám druhá deska vyšla na kazetě, kdy na různých Xchatech nebo Líbímseti.cz zakládali fanoušci místnosti o tvé kapele. Dnes je to už pravěk. Ale taky jsem zažil, kdy se na kapelní web do novinek napsalo, že Tomáš je nachcípanej, mamka otevřela dveře a tam byla ošatka s ovocem a vzkaz: "Uzdrav se, Tomáši." Měli jsme zkušebnu a pod ní stály holky. Podle mě se tohle neděje, aby ti někdo napsal ručně psaný dopis nebo valentýnky. Až mi z toho vzpomínání nabíhá husí kůže. Dnes ta euforie probíhá v jiné formě, ale tehdy měla větší kouzlo.

Krom muziky a moderování v rádiu máš své studio v Hradci Králové. Na čem momentálně pracuješ?

Teď na chvíli nepracuju, protože mě čekají jiný starosti (z Thoma se krátce po našem rozhovoru stal otec - pozn. redakce). Začal se mnou spolupracovat broumovský klášter, kde je nahrávací studio a nikdo ho moc neumí obsluhovat, tak mě poprosili, abych jim pomohl. Buď si tam já přivezu svoji kapelu, nebo oni něco hodí na mě. Pracuju s nimi po technické stránce.

Spolupracuji se soubory a podobně. Je to jiná zkušenost, točíš s dechy, se smyčci. Probíhá spousta setkání s muzikanty z jiných žánrů, což se mi líbí. Vloni jsem tam natáčel se šansonovou kapelou, což byla výzva. Šest muzikantů najednou, ve třech koncertních sálech, v obsazení kontrabas, žestě, nádherný petrofácký křídlo. Například jsem tam potkal Beatu Hlavenkovou. Nabíral jsem meditační hudbu pro jednu audioknihu. Neviděli jsme se - já byl v režii, ona v jiném sále. Bylo to občas hodně vtipný. V jednu chvíli zahrála tón, a já nevěděl, jestli už to skončilo, tak jsem to chtěl stopnout, a ona akorát začala pokračovat. Ještě že jsem to nevypnul, posral bych tím celý song.

A jak jsi zmínila, v mezičase dokončujeme naše studio v Hradci Králové. Je to naše kapelní základna, zkušebna, klubovna s možností nahrávání. Píše mi relativně hodně skupin, že chtějí točit ve studiu. Všem odpovídám stejně, že nejsme primárně nahrávací studio. Já v první řadě spolupracuju s těmi kapelami/interprety, se kterými cítíme, že můžu pomoct. To znamená, že především hudbu produkuju. Pak už je variant několik. Může se točit u nás, může se točit někde jinde, míchat může někdo jiný. Každopádně vždycky mě musí oslovit ten materiál a obě strany musejí věřit, že spolupráce má nějaký přínos.

Živil ses někdy něčím jiným než svým hlasem?

Historicky něco jiného jsem dělal dva měsíce, když jsem dodělal strojařinu. Byl jsem tehdy u stroje, do chvíle, než jsem během směny utekl, a to doslovně. Ten den jsem pracoval se stokilovou ocelovou deskou, a jak jsem ji dával na obráběcí stroj, utrhla se z magnetického jeřábu. A jak máš reflex, že ji chceš chytit, sedřela mi prsty a rohem při dopadu udělala obrovskou díru do země. Nastal šok, utekl jsem na šatnu, měl jsem vytřeštěný oči, klepal jsem se, utekl a už jsem se tam nikdy nevrátil. Byl jsem idiot, tenkrát jsem si to neuvědomoval, ale od té doby vím, že nechci ohrožovat svoje ruce.

To jsem byl historicky pět dní na pracáku. (smích) Rodiče mi vyhrožovali, že půjdu kopat v oranžový vestě výkopy, a tak jsem přemýšlel u kompu, co budu dělat. Brácha v tý době pracoval v jednom rádiu a mě napadlo, že bych mohl zkusit taky moderovat. Tenkrát se objevil inzerát, že hledají moderátory v rozhlase v České Lípě, asi 250 km od mého rodiště. Tak jsem si řekl, že musím, napsal jsem, jel jsem tam. Dva roky jsem tam dělal, spal jsem tam v rádiu na zemi a mimochodem tam napsal celý album "Stigmata". Pak už to nešlo zvládat kvůli kapele. A tak jsem si umanul, že chci pracovat v rockovém rádiu RockZone. Šel jsem na hlasový zkoušky a už si mě tam nechali - jsem tam jedenáct let.