Tom Odell vsadil na model koncertu, který nepodléhá žádným krátkodobým trendům. Sám udával hlavní tón večera za pianem, k tomu ho doprovázela kapela, jejíž výkon dodával vystoupení potřebný náboj. Večer proto stál a padal na podmanivosti jednotlivých melodií a neopíral se o mnoho berliček. Výjimkou potvrzující toto pravidlo bylo nasvícení pódia. Zpěváka jsme si mohli prohlédnout na mnoha barevných pozadích a v některých momentech došlo i na dynamické problikávání.

Naštěstí i sám britský interpret se snažil nabídnout více svých podob. Kdyby celou hodinu a tři čtvrtě odseděl nehybně za klavírem, ani jeho oduševnělé písně by nejspíš nezabránily lehké nudě. Odell ale teskné balady prokládal svižnějšími kousky a v instrumentálních mezihrách občas neváhal pořádně třísknout do kláves. Ukázalo se, že energičtější poloha mu až nečekaně svědčí. Mělo to ale svá úskalí - když k podobným vložkám zejména v první polovině koncertu docházelo skoro při každé písničce, trochu brzdily spád vystoupení. Bez sól jednotlivých muzikantů by se diváci určitě obešli.

Na Odella se nakonec přece nechodí kvůli brilantním výkonům za jednotlivými nástroji. Alfou a omegou jeho repertoáru jsou skladby o lásce, které umí podat s mimořádným prožitkem a uvěřitelností. Některé z nich napsal jen krátce po dosažení dvacetin, ale ukazuje se, že zubu času (zatím) úspěšně odolávají a pořád mezi lidmi rezonují. "Jsem přitahovaný k někomu, kdo to necítí, paralyzovaný láskou," zpíval osmadvacetiletý muzikant a nejedno zlomené srdce zaplesalo pocitem porozumění. "Už mám po krk toho snídat pořád sám," svěřoval se Tom z pódia a publikum mu viselo na rtech. "Zestárni se mnou," vyslovil jednu ze svých tužeb.

Co se týče komunikace, někdejší držitel prestižní Ceny kritiků se držel spíše zpátky. Jako by nás do světa svých nejniternějších pocitů chtěl zavést jen skrz svoje písně. Odell působil za pianem soustředěně a ponořen do svých osobních výpovědí. Neplatilo to při skladbě "Hold Me", při které vyrazil do publika a došel až k menší scéně, kde chvíli zpíval. Rovněž při předělávce "Imagine" Johna Lennona se pokusil obecenstvu zavděčit, když si přes ramena přehodil českou vlajku. Šlo o zbytečně vlezlé gesto, které k němu moc nesedělo.

Povedlo se vygradování koncertu. Přídavků zaznělo hned pět a všechny fungovaly. Už při poslední písni řádného setlistu "Half As Good As You" z loňského alba "Jubilee Road" se sálem prohnala vlna vroucí energie, kterou podpořila skupina Jane's Party. Ta večer otevřela v roli předkapely a pak si ji Odell při tomto songu pozval na jeviště. Byl to mistrovský tah. Rovněž "Son Of An Only Child" nebo "Concrete" udržely přítomné v lehkém tančení.

Okamžik, kdy došlo na zpěvákův největší hit, poznal bezpečně každý. I ten, kdo by třeba jeho repertoár vůbec neznal. Stačilo se rozhlédnout kolem sebe a vidět všechny ty telefony nad hlavami. "Another Love". "Všechny slzy už jsem vyčerpal na jinou lásku, jinou lásku," ujišťovala hvězda pódia. Nezbývá než doufat, že to nebyla až tak úplně pravda a že si trochu toho jímavého smutnění schovává i na příští návštěvu.