Temné vize Garyho Numana opanovaly Lucerna Music Bar

Večer otevřelo příjemné překvapení v podobě amerického tria Nightmare Air. Vhoďte do šejkru Velvet Underground, zasněnost shoegazeu a tepající post-punkovou rytmiku, důkladně zamíchejte. A jste přibližně u pocitu, kterým tahle mladá parta zaplnila více než slušně nacpaný Lucerna Music Bar. Jejich půlhodinka byla velmi výživná, s velmi solidním, čitelným zvukem (v tomhle bohužel trumfli hlavní hvězdu) a obrovským nadšením a nasazením.

Gary Numan měl své vrcholné období v první polovině osmdesátých let, v loňském roce se vrátil na výsluní hitparád s postapokalyptickou deskou "Savage: Songs From A Broken World". Byť celková stylizace večera - projekce pouště, kapela oděná do poloroztrhaných hadrů a namaskovaná jako banda jakýchsi pouštních nájezdníků - odpovídala vizuálu aktuálního alba, program večera nestál zdaleka jen na něm. Ze "Savage" zaznělo všehovšudy pět skladeb, jednu, dynamickou "My Name Is Ruin", si s Numanem zazpívala i jeho dcera Persia.

Zbytek z osmnáctipoložkového setlistu se probíral věcmi staršími i novějšími. Letité synťákové hity "Cars", "Me! I Disconnect From You" či poslední předpřídavková "Are Friends Electric" ale dostaly modernější háv (ovlivněný aktuální nahrávkou), který je od vyumělkované elektroniky popostrčil blíže k syrovému electro industrialu.

Na jednu stranu příjemná změna, zvuk byl hutný, měl tah na branku, na stranu druhou místy nepříjemně zanikal zpěv. Což byla škoda, protože Numan je stále ve velmi slušné hlasové kondici, stále je oním typem démonického frontmana, který se ze zákulisního sympaťáka mění ve strhující osobnost, která má vzácnou schopnost uhranout.

Na koncerty, jako je tento, se čeká dlouho a pak se jim i ledacos odpouští. V tomto případě třeba to, že po čase působil lehce stereotypně, či fakt, že zvuku skutečně nelze připsat ty nejlepší známky. V každém případě to ale byla velkolepá premiéra, příjemně světlý moment podzimní klubové sezóny. Dvěma slovy: příjemný nadprůměr.