Nedávno jsi uspořádal svou první realese party. Jaké z ní máš pocity?

Byla to první akce, kam lidi přišli jen kvůli mně. Strašně jsem si ji užil. Kamarádi mi říkali, že bylo hustý, jakou jsme dokázali vytvořit atmosféru. Čekal jsem, že to bude vlažnější, ale jak lidi tleskali a podporovali, připadal jsem si hrozně šťastnej. Kromě lidí z branže přišli spolužáci ze základky, kamarádi z okolí, kde bydlím, i třeba kamarádi z Brna.

Je ti sedmnáct. Jakou střední studuješ?

Studuju uměleckou a multimediální tvorbu. Vybral jsem si ji proto, že jsem dříve hodně pracoval s videi a nechtělo se mi jít na obchodku. (smích) Videa, která jsem natáčel, byla hlavně z doby, kdy jsem ještě s dalšíma klukama skákal parkour. Dávali jsme je pak na YouTube kanál "Team Follen". Zpočátku jsme začínali v tělocvičně, ale postupem času se to stupňovalo.

Jak dlouho ses tomu věnoval a co tě na tom nejvíce bavilo?

Skákal jsem od 12 do 16 let. Měl jsem rád čistý parkour, což jsou různý přeskoky, akrobacie. Nejlepší byla salta dozadu, dopředu, do stran, komba salto-hvězda do salta a zpátky, zkrátka šílenosti. Hlavně učení bylo těžký. Skoky se prvotně nedařily, druhý den šly hned, ale musel jsem to furt cvičit dokola.

Věnuješ se parkouru ještě dnes?

Všichni moji kamarádi se na to vykašlali, tak nemám s kým. Chybí mi to strašně moc a rád bych v tom pokračoval. Vzpomínám si, jak jsem kolikrát přišel k mámě a ona na mě: "Sofinku, prosím tě, hraješ na housle a na kytaru, šetři se, ať se ti nic nestane." Měla důvod. Párkrát se mi totiž stalo, že jsem spadl, a nemohl jsem kvůli tomu hrát. Ale zároveň mě v tom podporovala.

Padal jsi schválně, aby ses vyhnul hraní?

Ne ne, hraní mě vždycky bavilo. Hudba je můj svět. Začal jsem s ní v šesti letech, kdy jsem chodil na hudební nauku. Učil jsem se noty, které mi doteď nic neříkají. Jsem typ hudebníka, který si spíš řekne: Hraj, a hraje. Hraju na základě emocí a cítění. A podle toho i skládám. Po roce v nauce řekli učitelé mým rodičům, že mám talent a měl bych zkusit hrát na nějaký nástroj.

Pro který ses nakonec (nebo spíš rodiče) rozhodl?

První byla kytara, protože jsem poslouchal rock (Led Zeppelin, AC/DC), který mi děda vštípil. Pak jsem chtěl hrát na bicí a pak mi jeblo v hlavě a najednou jsem začal hrát na housle. Vydrželo mi to deset let. Hrál jsem klasiku a lidovky. Dostal jsem se do nejlepšího souboru na škole. Splnil jsem si tak svůj tehdejší sen. Byl jsem v něm nejmladší a měl jsem strach, že se mi to nepovede.

Co tě od lidovek nasměrovalo k současné tvorbě?

Vždycky jsem chtěl zpívat, už odmalička jsem miloval být středem pozornosti a představoval jsem si, jak vystupuji. Zlomem bylo vystoupení Justina Biebera, na které jsem se dostal úplnou náhodou, původně jsem tam vůbec ani neměl jít. Hrozně moc mě namotivoval. Vnímám to jako osud. Nebyl jsem jeho zapřisáhlý fanoušek, ale během koncertu jsem si uvědomil, že to je to, co bych chtěl opravdu dělat, a řekl jsem si, že na tom začnu víc makat. Cíle jsem měl odmalička.

K jedněm Vánocům jsem si chtěl koupit pěkný kalhoty, boty, ale vykašlal jsem se na to a koupil jsem si kytaru. Když se děda dozvěděl, že chci hrát na kytaru, byl hrozně šťastný. Díky houslím jsem se na ni naučil hrát velmi rychle. Akordy jsem se začal učit podle videí na YouTube hned, jak jsem kytaru dostal. Za chvíli jsem byl schopný zahrát první písničku, aniž bych věděl, co pořádně hraju. Byla to "Mercy" od Shawna Mendese. Když jsem hrál skoro rok, přišla soutěž Je to v tobě od Vodafone. Náhodou jsem o ní slyšel na Óčku. Výhrou byl song s Benem Cristovao natočený ve studiích Abbey Road. Hned jsem se přihlásil.

Jak soutěž probíhala?

Podmínkou bylo zaslání videa. Z dvou set lidí vybrali třicet, pak finálovou desítku. Byl jsem vybrán mezi první třicítku, která vystoupila na YouFestu. Zpíval jsem vlastní tvorbu. Cítil jsem, že se něco pokazilo, popletl jsem text a nebyl to prostě stoprocentní výkon. Vyčítal jsem si to. Smířil jsem se s tím, že mě nevyberou. Ale vybrali mě do top 10. Ve finále jsem měl hroznou trému, ale jak jsem si stoupl na stage, poladil kytaru, tak ze mě úplně spadla. U mě jako jedinýho si Ben dokonce stoupl, což mě dostalo.

Proč myslíš, že jsi vyhrál? V čem jsi okouzlil porotu?

Bylo mi řečeno, že takový hlas, jako mám já, skoro nikdo v Česku nemá. Že jsem originální a z každého mého zpívání je cítit, že mi jde od srdce. Svojí pokorou a tím, jak stojím na pódiu, lidi donutím, aby mě poslouchali. Že mám kouzlo, co nikdo nemá. Hodně lidí mi říká, že jsem pokorný a že je vidět, jak si vážím maličkostí. Není nad to mít velké cíle a věřit, že se jednou splní. Přitom ale stát nohama na zemi.

Hezký názor. Jak sis užil výhru?

Strašně moc. Do Anglie jsem se těšil. Už z cesty jsem byl paf, letěl jsem po sedmi letech letadlem. Ve studiu jsme strávili tři dny, kdy jsme pilně makali. Duet s Benem je splněný sen!

Srovnání s Benem se asi nevyhneš. Neříkají ti, že jsi jeho kopírka?

Právě vůbec, nesetkal jsem se s tím. Možná jim přijdu jako mladší Ben. Ať mě klidně srovnávají. Jediné, na čem chci nejvíc zapracovat, je, abychom hlasově nezněli podobně.

V soutěži jsi zabodoval vlastní tvorbou. Kdy jsi složil první písničku?

Čtyři měsíce po tom, co jsem dostal kytaru. Jmenuje se "You", text byl hrozný. Od té doby vím, že už nechci skládat v angličtině. Čeština je větší výzva a má pro mě silnější kouzlo.

Co vše děláš pro to, abys nebyl zpěvák jednoho hitu, rychlokvaška?

Pracuju na sobě dál. Hlavně neusnout na vavřínech. Věřím si a jdu si za tím.

Venku máš nový singl "Čekám na zázrak". Dočkal ses toho zázraku?

Dočkal jsem se toho v okamžiku, kdy jsem podepsal papír - smlouvu s Wisemusic a Blacksplash Music. Věřím, že nás ještě hodně zázraků čeká.

Co bude dál?

Jdu singlovou cestou, ale určitě bych rád v příštím roce vydal desku. Můj momentální největší cíl je, abych vyprodal svůj první vlastní koncert. Ten se uskuteční 25. ledna 2019 v NODu. Součástí show bude několik hostů, které postupně odtajním na svých sociálních sítích. Makám na sobě, abych měl dostatečný repertoár.

Máš exotické jméno po tátovi. Je to výhoda, či nevýhoda?

Dřív nevýhoda, teď výhoda. Jako malý jsem byl terčem výsměchu. Za jméno jsem se styděl a posměšky mi byly líto. Ale jak jsem starší, tak jsem za to jméno strašně rád.

Nosíš rovnátka. Kdy ti je sundají? Bereš je jako handicap?

Nosím je už čtyři roky a ještě je budu mít zhruba půl roku. Zvykl jsem si na ně. Je to součást mého já. Až mi je sundaj', tak asi přijde šílený šok. Ale věřím, že se mi bude zpívat mnohem líp a nebude mi v puse nic překážet.

Tvým poznávacím znamením je i vytetovaný motýl na paži, trochu nezvyk u kluka. Co má symbolizovat?

Motýl znamená, že po špatných časech přichází pravý opak. Ty špatné časy mám spojené se svým otcem, nebyla to příjemná a hezká doba. Díky hudbě jsem unikal mimo realitu. Teď přišly časy mnohem lepší a šťastnější.

Máš už vybudovaný nějaký rituál před vystoupením?

Než jdu na stage, potřebuju být chvíli úplně sám. Mám rád svůj klid. Během toho si odříkám jakousi děkovnou modlitbu.