Domluvit si s tebou interview bylo poměrně obtížné. Co tě tak zaměstnává?

Studuju sportovní výšku, konkrétně tělovýchovu. Sportů jsem dělala strašně moc, ale u žádného jsem pořádně nevydržela. Momentálně nejvíc dělám kiteboarding, ale je to dost sezónní záležitost, hodně běhám nebo jezdím na inlinech, plavu, hraju volejbal nebo co se namane. Obor jsem si vybrala proto, že se u něho dají stíhat i jiné věci. Baví mě komunita lidí a rozvoj myšlení s tím spojený.

Proč jsi nešla studovat hudbu?

Máma mě od toho odrazovala a říkala mi, že kdybych chtěla jít studovat pop, tak že to nemá ani smysl. Že mě tam naučí jen pít, kouřit a celkově mě zkazí. Ale kdybych si vybrala studium vážné hudby, podpořila by mě. Mamka totiž zpívá operně ve sboru České filharmonie. Samotnou mě ale opera nelákala, přitom ji mám ráda, na "Carmen" bych mohla chodit pořád. Táta se taky chvíli živil hudbou. Místo vojny pracoval v rádiu, kde potkal moji mamku.

Takže tě oba vedli ke zpívání?

Dávali mi volnost. Chvíli mi trvalo, než jsem začala vystupovat. Pamatuji si na to, jak jsem do svých patnácti let nechtěla vůbec zpívat před lidmi, styděla se přede všemi a zpívala si jenom doma.

Kdy nastal zlom?

Když jsem začala chodit na kytaru do ZUŠky. Ani nevím proč, před paní učitelkou jsem se stydět přestala. Stále mě chválila, že mám pěkný hlas, a ptala se, jestli bych to nechtěla zkusit v SuperStar.

No, a nakonec ses tam v roce 2015 dostala, když tě objevili mezi hosteskami, jak roznášíš pizzu. Samotnou tě nelákalo se do této soutěže přihlásit?

Chtěla jsem. Když mi bylo dvanáct, představovala jsem si, že bych to mohla jednou zkusit. Ale určitě jsem neměla koule se přihlásit sama. Ani jsem nevěděla, že v tu dobu probíhá casting, vůbec jsem se o to nezajímala. V neděli v jedenáct večer mně zavolala šéfka z agentury na hostesky a říkala mi, že od pondělí do středy potřebuje někoho, kdo tam bude rozpékat pizzu. Tak jsem si říkala, že je to super, že to mám kousek z domova. Pak se stalo to, že jsem šla před porotu a dostala se do semifinále.

Zřejmě jsi tím pádem ani nebyla svázána trémou, že?

Přesně tak. Lidi, co tam čekají pět šest hodin, musí být strašně vycukaní. Byla bych na tom stejně, před porotou bych možná ani nezazpívala. Takže jsem tam přišla bez jakýchkoliv ambicí, pustila jsem to tam a takhle to dopadlo.

Co ti účast dala a co vzala?

Rozhodně mně víc dala, než vzala. Nevím ani, co by mi měla vzít. Možná trošku pověst, protože mi přijde, že do televize dali záběry, kde jsem to nebyla já, protože jsem se třeba špatně zatvářila. Zároveň mi to ukázalo, že je hrozně těžký ukázat své pravé já v televizi, obzvláště při jejich podněcujících otázkách, kdy je těžké tomu odolat a odpovědět fakt ze srdce. Informace strašně dolují, a tak kolikrát člověk řekne něco, co si nemyslí. Bylo to hrozně těžký, přijde mi, že jsem na to byla mladá a ne moc odolná. Bylo mi sedmnáct, byla jsem rozlítaná, skoro nic za sebou. Ani jsem se moc nebavila se soutěžícími, jak jsem byla mimo.

Jsi s někým z nich v kontaktu?

Občas si napíšu s Palem Kovaličkem. A nedávno jsem byla na křtu nového alba I Love You Honey Bunny, což je takový alternativní rock. Předskokankou byla Aiko. To je vlastně Ája Shirmanová, která se mnou byla v semifinále v SuperStar. Ale ta to teda dělá hodně alternativně a dost se mi to líbí.

Jak dlouhá cesta byla po SuperStar, než tě někdo objevil?

(Do rozhovoru vstupuje Paf - Václav Vedral, manažer a producent LinyKaro.) Jednu dobu jsem pracoval s Verčou Vroblovou, která byla v semifinále SuperStar taky. Díky tomu, že se dostala do této fáze, sjížděl jsem si videa a hned první bylo, jak je Karolína na tom castingu s kytarou. Říkal jsem si, že je dobrá, že by se s ní dalo něco udělat. V té době jsem měl hotový song "Love Is Gone". A tak jsem jí napsal a nabídl spolupráci.

LinaKaro: Sedli jsme si jak lidsky, tak hudebně.

Měla jsi hned jasno, jakým hudebním směrem se budeš ubírat?

Přijde mi, že jsem taková multižánrová. Nejradši mám alternativnější věci, ale nevadí mi pop ani taneční hudba. Je to část mě, není to něco, s čím se neztotožňuju. Zatím bych neměnila.

Přišly ti i další nabídky?

Některý kapely mi psaly, že potřebují zpěvačku. Ale když mi poslaly, co dělají, tak jsem si řekla, že to není můj styl. Sice je "Love Is Gone" rockovější, ale nepřijde mi, že bych měla hlas jak rockerka. Proto jsem je odmítla.

Koho napadla přesmyčka ze jména Karolína na umělecký pseudonym LinaKaro?

Mě. Ani už nevím jak, ale je to už delší doba. Pod vlastním jménem jsem nechtěla vystupovat, to už tady je, třeba Klara, Lenny, a to jsem nechtěla. S tímhle jsem spokojená a neměnila bych.

Je těžké se v dnešní době prosadit?

Hrozně moc, je dost interpretů. Člověk musí neustále něco přidávat na sociální sítě, jinak je mrtvý pro fanoušky. Pořád musí sázet něco na Instagram, jinak posluchači ztratí zájem. To je věc, která je pro mě těžká. Musela jsem se naučit přidávat věci pravidelně a tak dále. Radši si užívám přítomnosti, než abych pořád něco natáčela na mobil.

Co by ti pomohlo?

Mít víc lidí kolem sebe, třeba kapelu. Ale to je samozřejmě těžký, protože mám hodně synťáků.

Nyní spolupracuješ se zahraničními producenty. Jak se to stalo?

Pracuju s britským duem Ashley Hicklin & Kimberley Sawford (Bright Sparks). Sami mi napsali, že mám pěkný hlas a zda by se mi nehodila nějaká písnička. Zatím "Honey" nezafungovalo tak, jak by mělo, ale třeba se to časem změní.

Proč myslíš, že to nezafungovalo?

Možná tím, že jsme ji špatně načasovali. Je to spíš letní song, vydali jsme ho v září a lidi na něj nebyli naladěni. Ale hodně naopak fungují ty předchozí dvě, které mi napsal Vašek.

Kde se točil klip?

V Itálii, protože jsem tam chtěla mít palmy. Když si vzpomenu, jak tam byl drahý benzín a jak jsme potřebovali uživit toho sporťáka, ještě teď mi krvácí peněženka. (smích)

"Honey" je tvým třetím singlem. Vystupuješ momentálně někde naživo?

Přes léto jsem zpívala na fesťácích a v Liberci Bílým Tygrům státní hymnu.

Bílí Tygři mají dokonce tvoji "Love Is Gone" jako svoji neoficiální hymnu. Neříkali ti, jak to vzniklo?

Bylo to tak, že jejich manažer na teambuildingové akci navrhl tuto písničku a řekl, že to bude jejich hymna. Nikdo se asi nebránil. Když jsem to zjistila, smála jsem se, ale zároveň jsem za to byla strašně ráda. Když nás pozvali, abych jim zahrála na turnaji, byla jsem v euforii. Ale když mi řekli, ať zazpívám státní hymnu, byla to pro mě jako pro zpěvačku největší pocta. Zároveň jsem byla poprvé na hokeji a měla z toho velký zážitek… Jak tam najížděli hráči na led, vřava, ohně lítaly, moderátor tam křičel: "Jdeme do toho!" A pak bylo zničehonic ticho, tma a světla jen na mě a já musela zpívat a cappella.

V jednom rozhovoru jsem se dočetla, že moc neplánuješ a že se spíš necháváš nést životem. To už teď asi moc nejde, ne?

Do jistý míry. Určitě bych chtěla dokončit školu, to je tak na dva roky plán, a pak pokračovat v hudbě. Vždy mám plány, co bych chtěla dělat, ale když se to změní, tak se to změní. Ale jinak moc neplánuji.

Kam bys to chtěla v hudbě dotáhnout?

Přímo nevím, uvidíme, jak to půjde. Samozřejmě čím výš, tím líp.

Koho máš za vzor? Kdo tě inspiruje?

Jak pronikám do hudební branže, snažím se nasávat informace od hudebníků, které potkávám na akcích. Ptám se jich, jak začínali. Kdo mě hodně inspiroval, byl OIiver Lowe, jehož přístup je mi blízký. Chválila jsem mu jednu desku, o které sám říká, že ji rád nemá, že byla dělána pod stresem a tlakem, navíc s lidmi, se kterými se vůbec nemusel, a tak z toho neměl radost. Říkal mi několikrát heslo, že cesta je cíl, a já jsem si tomu vždy smála. Obecně se směju citátům. Ale on mi to vysvětlil, že když budu dělat něco, co mě vyloženě nebaví, tak ok, budu mít hodně peněz, koupím si Lambo, který tak dlouho chci. Ale jak si v něm budu vozit zadek, zjistím, že mi to nebude vyhovovat. Uvědomím si, za jaké peníze jsem si ho pořídila. To mi ukázalo cestu, abych jednala srdcem a spolupracovala s lidmi, které mám ráda. Sám říkal, že to posluchači sami poznají z desky.

Jak to vypadá s tvým případným albovým debutem?

Zatím vydáváme singly, tak deska bude do budoucna fajn, ale zatím nejsem v branži dlouho.

Paf: To by bylo potřeba podepsat smlouvu a mít konzistentního producenta, který by ji udělal, aby se neskákalo ze žánru do žánru. To mi přijde v pohodě při singlech, ale jak jde o desku, tak ta by měla mít téma, jak slovně a obsahově, tak zvukově. Mělo by to znít stejně, ale zároveň jinak.