Jakube, poslední dobou je o tobě slyšet víc a víc. Na čem všem momentálně pracuješ?

Hraju v Eddie Stoilow, se kterými nám teď začíná turné. Zároveň dodělávám různý podklady, vydali jsme s Eddie nový singl "With You", ke kterému bylo dost producentské práce. Do toho mi skočila možnost předskakovat Perovi Gesslemu z Roxette.

Je to výzva předskakovat známému muzikantovi?

Výzva to je. Sice jsme stylově jinde, ale myslím si, že naživo to tak rozdílný nebude. (Rozhovor jsme uskutečnili ještě před Gessleho koncertem, pozn. red.) Když koncertujeme, hrajeme tvrději, než jak nás lidi znají z rádia. Ale tentokrát tam budeme s pady, což jsou elektronické bubny, tak to zas tak tvrdý asi nebude.

Být předskokanem je ale nevděčná role, ne?

Náhodou je to super, rozhodně to potřebuji. I když hraji dlouho, tak zpívám strašně krátce a jsem prakticky rád za každou příležitost, kde se můžu otrkat. Je to úplně jiná role a není to žádná sranda.

Máš co hrát? Reaguji na to, že máš venku zatím tři singly, tak jestli máš koncerty čím vyplnit.

Mám kolem dvaceti písniček. Mimo jiné jsme letos vystoupili na Aerodromu, kde jsme hráli necelou hodinu.

Jaký máš pocit ze zpěvu, když jsi donedávna byl jen doprovodným kytaristou?

Je to nový, baví mě to, ale nejsem si v tom jistý, takže velký stres. Super je, že můžu zpívat svoje vlastní písničky tak, aby mi do nich nikdo nekecal. Což je složitý, když hraješ v nějaké kapele. I když v Eddie je to dobrý, tam to krásně funguje. Můžu si tam dělat, co chci. Mám úplnou volnost a je to super. Ale chtěl jsem si zkusit svůj názor.

Nevadí ostatním ze skupiny, že máš tento projekt?

Nene, nastupoval jsem do kapely už s tím. Mám od nich velkou podporu. Zatím se to významně nekryje, uvidíme, jak to bude dál, ale byl bych rád, kdyby to mohlo fungovat paralelně spolu.

K Eddie ses přidal poměrně nedávno (asi před rokem a půl, pozn. red.). Splnil se ti tím sen? Poslouchal jsi je předtím? A jak ses k nim vůbec dostal?

Ne že bych je poslouchal odmala, ale měl jsem je rád. S Honzou jsem se znal už předtím. Do Eddie jsem se dostal tak, že Honza volal Kubovi Prachařovi, kterého jsem učil dvakrát v minulosti na kytaru a s kterým jsme před čtrnácti lety začínali v jednom muzikálu hrát, zda neví o nějakém kytaristovi. A Kuba doporučil mě. Doteď si pamatuji, jak mi v jednu ráno Honza volal s touto nabídkou.

Začínal jsi v doprovodné kapele se Zbyňkem Drdou, vítězem třetí řady Česko hledá SuperStar. Tebe třeba nelákalo začít v talentové soutěži?

Ne, nelákalo. Mně se soutěže tohoto formátu nelíbí. Ani když chodí děti do ZUŠky, tak se mi nelíbí, že soutěží ve hraní na nástroje či ve zpěvu. Je to věc, ve které se podle mě soutěžit nedá. Není to jako fotbal, kdy během jednoho utkání dáš dva tři góly. Hodnotit Mařenku, jak zpívá "Černé oči", či Pepíka při "Vyletěla holubička" jim bere radost ze samotného zpěvu. Jako show v televizi super, ale sám bych do toho nešel, protože bych určitě nevyhrál, tak proč to zkoušet. (smích)

Jak vznikl tvůj sólo projekt? A kdo je vlastně Robin Mood?

Když jsem odešel od Marka Ztraceného, ptal jsem se sám sebe, co dál. Doma jsme se shodli, že bych měl zkusit dělat své věci. Vrhl jsem se na skládání a výsledek jsem pustil svému kamarádovi Kennymu Roughovi, což je producent a spoluhráč od Paulieho Garanda. Řekl mi, že je to dobrý. Věci nabraly spád. Sešli jsme se s Liborem Lisým z Warneru, kterému se to zdálo v pohodě, a navrhl mi, že bychom to mohli společně zkusit. Dva roky trvalo, než jsme vydali první singl.

A jak vznikl název? Vůbec jsem netušil, jak by se můj projekt měl jmenovat. Jakub Lenz mi v tu dobu nepřišlo dost dobré. Teď s odstupem času bych to možná přehodnotil. Ale chtěl jsem mít oddělené hudební jméno od soukromého jména, života. Proč právě Robin Mood? Vymýšlel jsem kraviny, až mě napadlo toto. Je to parafráze Robina Hooda. Tak jako Robin Hood šířil dobro sekyrou, já ho šířím muzikou a dobrou náladou.

Proč by si tě lidi v té záplavě nových interpretů měli všimnout?

Myslím si, že muzika, co dělám, je fresh. I když se to může něčemu podobat, tak nikoho nekopíruju. V minulosti jsme spoustu věcí dělali tak, že jsme si poslechli zahraniční song s tím, že takhle nějak by to mohlo být, ale časem jsem zjistil, že mě to nebaví. Nyní postupujeme jinak, a tak vzniká úplně něco jiného. Rád pracuju na věcech jinak. Moje písničky a jejich produkce vznikají náhodně, například použiju nějaký zvuk, který mě pak nakopne jinam.

Četla jsem názor v diskuzi na sociální síti, že takových jako ty je plno, viz Slza, Sebastian, Mirai a další. Mně osobně připomínáš kapelu Nebe, respektive tvůj zpěv zní jako hlas Petra Harazina. Už ses setkal s podobným názorem?

Nebe se mi líbí, Petra mám rád, známe se osobně z různých hudebních akcí, kde jsme se potkávali v zákulisí mezi koncerty. Co na to říct, nepřijde mi, že by moje muzika byla stejná jako od Nebe, s Petrem možná máme podobný hlas, ale sám vůči sobě si nejsem vědom, že bych někoho kopíroval.

Další názor je takový, že je to ohrané jak dalších deset tisíc českých písní. Co si myslíš o tom? A jak těžké je v dnešní době být originální?

Strašně limitující je čeština, aby nezněla trapně. Má svůj zvuk, a jakmile se do ní někdo snaží nacpat zahraniční sound, tak změní přízvuk a frázování a já se z toho osypávám, jak mně to vadí. Pro mě je zásadní zpívat tak, jak sám mluvím. Na druhou stranu chápu, že to hází hudbu do jednoho pytle, protože je to signifikantní věc.

Jaké to bylo slyšet se poprvé z rádia?

Tak dlouho jsem to očekával, až jsem to promeškal. (smích) První singl "Generace" hrála víceméně lokální rádia. "Gravitaci" začala hrát větší rádia. Než jsem ji slyšel, trvalo to měsíc, přitom poměrně často jezdím autem a při jízdě poslouchám rádio. Prvně jsem zaslechl dva poslední takty, takže popravdě ani nevím, jaké to bylo.

Pocházíš z Liberecka, které je vyhlášené jako líheň talentů. Čím si to vysvětluješ?

Nejspíš hudební základkou, na kterou jsme všichni chodili včetně Kennyho, ODD a dalších. Tam to funguje tak, že od první třídy musíš hrát. Já bych si jinak s nástrojem nezačal. Ale školu jsem měl za barákem a doma klavír, takže to byla jasná volba. Pak si myslím, že liberečtí interpreti si navzájem pomáhají, takže je tam dobré podhoubí na to, aby přicházeli noví lidi, kteří mají oporu v těch už slavnějších.

Co bys chtěl s Robinem Moodem dokázat?

Vše, co je možný tady dokázat. Třeba hrát ve Foru Karlín. Mám sny hrát na velkých fesťácích a v dobrých časech. Teď mi stačí, když se povede malý koncert pro pár lidí, které to bude bavit a řeknou o nás dalším kamarádům.

Co máš v nejbližší době v plánu?

Na jaře chystáme desku a poté bychom chtěli začít víc hrát. Teď máme domluveno pár akcí jako třeba 23. října, kdy zahrajeme v Music City Pointu v Praze ještě s jednou kapelou.

Duety a různé featuringy jsou moderní. Plánuješ také spolupráci?

Určitě. Jsme předdomluvení s určitými interpretkami. S mojí ženou, která nazpívala s Pauliem Garandem duet "Neony", připravujeme její věci, které by snad měly vyjít příštím rokem, tak třeba dáme něco společně.

Jsi producent, kytarista a zpěvák. Jaká profese ti je nejbližší?

Doufám, že brzy to bude zpěvák. Ale poslední rok se mi dobře produkuje a jde mi to pěkně od ruky. Baví mě spojení s Kennym. Jde nám to rychle a bavíme se na rovinu, žádné zbytečné emoce. Baví mě vše. Hraní s Eddie si užívám.

Na jakém nejzajímavějším místě jsi hrál?

Ne hraní, ale spíš jedna cesta na hraní byla fakt zajímavá, a to když jsem hrál s Janou Lotou v Banátu na českém festivalu. Jeli jsme v pěti lidech starou felicií, protože nikdo nechtěl vzít svoje auto. Někde na benzínce v Maďarsku jsem říkal holkám, ať si dají víno, že to už je kousek, že to dořídím. Když kolem prošel český kamioňák, řekl mi: "Hochu, ještě to máš dvanáct hodin," a měl pravdu. Řídil jsem v kuse třiadvacet hodin. Do vesnice jsme přijeli vyschlým korytem řeky, hnusná cesta, zničený auto. Vyspali jsme se dvě hodiny, ještě u někoho v posteli, protože nikde jinde nebylo volno. Těšili jsme se na sprchu a normální záchod, jenže místo toho byly necky a kadibouda. Odehráli jsme koncert a za tři hodiny jsme jeli zpátky. Bylo to zajímavý a svým způsobem krásný.