Ano, současná pozice finského kvarteta není záviděníhodná. Zatímco někteří interpreti, s nimiž v roce 2003 soupeřili v hitparádách, když zrovna letěl jejich největší hit "In The Shadows", dnes vyprodávají haly, oni bohužel zůstali středně velkou kapelou, která je odkázána na fanoušky, kteří s nimi od té doby vydrželi. Novou generaci už se jim ale přilákat moc nedaří. Doba rockové muzice zkrátka nepřeje, a tak v jejich tvorbě nalézáme stále více experimentů, od dubstepové vložky v "Empire" po nezvyklé využití dvojšlapky a pokus o metalcorový zvuk ve "Wonderman", snad ve víře v to, že jim to pomůže přežít dalších pár sezón. Buďme ale rádi alespoň za to málo a nad úkroky stranou přivřeme oči, také by přece mohli lpět na svém původním zvuku tak dlouho, až by dopadli jako jejich kamarádi a krajané HIM.

Pozice na scéně je sice jedna věc, koncertní výkon je ale naštěstí úplně jiný příběh. Pokud jste byli na jejich minulých koncertech v Praze, dalo by se, zejména ve srovnání s tím z listopadu 2017, použít na řadě míst v článku CTRL+C a CTRL+V, protože opět bylo znát, že na nějakou velkou show si pánové nehrají, že dobré vztahy mezi nimi, soudě alespoň dle rozprav a interních vtípků mezi zpěvákem a basákem, nadále panují a i sestavení setlistu bylo hodně podobné.

Co se naopak lišilo, byla atmosféra v publiku. V prvních třech skladbách, hitech "F-F-F-Falling", "Guilty" a "No Fear", to ještě šlo a i zvednutí cedulek "Czech fans love you" před přídavkem bylo sympatickým vyjádřením oddanosti, férově je ale třeba uznat, že v Lucerna Music Baru i před šesti lety v MeetFactory bylo přijetí ještě euforičtější.

Samotní The Rasmus nepostrádali razanci, zájem o fanoušky a díky dni volna stráveném v Mikulově ani uvolněnost, s níž prezentovali doslova jeden hit za druhým. Mezi staršími kousky jako "First Day Of My Life", "Livin In A World Without You" nebo "In My Life", v níž se Lauri Ylönen bohužel trošku vykašlal na vyzpívání té závěrečné, nejlepší pasáže, se neztratily ani novější kusy typu "Nothing" či "Paradise".

Formace hrající už od roku 1994 (ne, vážně si nehledejte jejich rané desky, zkazili byste si dojem) vzpomněla na svou průlomovou desku "Dead Letters" také i ve skladbách "Time To Burn" nebo mezi třípoložkovou akustickou vložku zařazenou "Not Like The Other Girls", které se sice nestaly singly, ale dodnes patří k tomu nejlepšímu v její diskografii.

Je jen trošku škoda, že opět nezaznělo nic z eponymní desky z roku 2012, přitom se nedá říct, že by neměla co nabídnout. Mezi vrcholy naopak patří singl "Justify", který frontman podal s patřičnými emocemi, výborný, jen pár týdnů starý "Holy Grail" lákající na novou desku a také balada "Sail Away", jež byla netradičně přemístěna do akustického setu, a prohodila si tak místo už se zmíněným "Wondermanem" (doprovázejícím finský snímek "Rendel"), který celý večer ukončil. The Rasmus tak i v Brně ukázali, že i když už pro ně v mainstreamových hitparádách není místo, dobrý, řemeslně kvalitní rockový koncert stále zvládnou na jedničku.