Před sedmi lety byl Daniel Blumberg rozervaným dítětem devadesátek, které si sugestivně zoufalo nad citovou vyprahlostí a neschopností uniknout. S kapelou Yuck odkazoval na dekádu svého narození tak přirozeně, že se ji někteří publicisté nebáli označit za nejlepší skupinu 90. let. Dodnes se nechce věřit, že stejnojmenný debut vytvořila parta britských milleniálů a nikoliv američtí souputníci The Smashing Pumpkins, Pavement nebo Sonic Youth. Jak už to ale bývá, nejlepší desky vznikají proto, aby se nedaly překonat. S nadcházejícím albem zmizelo nejenom to, co činilo Yuck tak neobyčejnými, ale právě hlas Blumberga.

Co mladý umělec v mezidobí dělal? Kreslil, pod rozmanitými pseudonymy vydával nové věci a potuloval se kolem líhně improvizovaného hraní, proslulé londýnské kavárny Café Oto. A pak tu byly ještě o něco méně poetické věci, jako třeba že se snažil nezbláznit se. Konec sedmiletého vztahu s herečkou Stacy Martin byl posledním hřebíkem do hudebníkovy křehké duše a těsně před startem natáčení sólové prvotiny byl hospitalizován v psychiatrické léčebně. Právě stav Blumbergova nitra byl nejspíše i hlavním faktorem, který se zásadní měrou podepsal na konečném výsledku.

Očekávat odkazy na bývalou formaci je samozřejmě zcela zbytečné; exzpěváka Yuck byste patrně nepoznali ani na první poslech. Ta tam je ukřičená modla denimové mládeže, zbyl jen zlomený muž, který se před okolním světem obnažuje z celé své bolesti. Zatímco pro jiné muzikanty je hudba způsobem, jak se se svým trápením vypořádat, Blumberg neposkytuje sobě ani posluchači žádné utišující prostředky a zdá se, jako by chtěl svými výtvory utrpení ještě znásobit.

Není to vyloženě deprese, na to je jeho zpověď podkreslena zvukově příliš malebným doprovodem, o nějž se vedle ústředního autora postaral houslista Billy Steiger, baskytarista Tom Wheatley a bubeník Jim White (PJ Harvey, Courtney Barnett). Zároveň ale není ani pochyb, že si interpret prošel osobní tragédií, kterou bez filtru zhustil do podoby hudebního díla. Záměrně neuvádím zdrobnělou verzi dílka. "Minus" je totiž i přes to, že tracklist obsahuje jen sedm položek, skutečně velkolepou nahrávkou, která v přívalu loňských desek po hříchu zapadla.

"Aniž bych chtěl něco cítit, jsem tady," předhazuje se autor v úvodní eponymní skladbě posluchači a do zvuků něžného piana a teskných houslí ze sebe chrlí emoce. Je to jako proud slz, který nelze zastavit. S tím rozdílem, že jejich původce je zastavit ani nechce. "Nemůžu se přestat otáčet zpět," přiznává v písni "Stacked". Výčitky. Zoufalství. Bezmoc. "Minus" je napěchováno pocity trýzně. Jejím vrcholem je skoro třináctiminutová "Madder", kde Blumberg dává volný průběh potlačovanému šílenství. Po experimentálním rozjezdu se přidávají další a další nástroje, které se po vzoru psychické kondice hudebníka v závěru hroutí v kakofonii. Někdy zkrátka člověk musí zešílet, aby se mohl zase uzdravit.

Zajímavostí je, že přítelkyně, jeden z důvodů zhroucení, se k Blumbergovi nakonec vrátila... Stála ta muka vůbec za to? Minimálně z nich vzešlo jedno z nejlepších alternativních alb posledních let.