Peter Gabriel zpěvák, skladatel, entertainer a hudební všeuměl, opustil v roce 1975 slibně rozjetou skupinu Genesis, a tím i pevnou půdu pod nohama. Mnoho umělců, kteří kralovali ve svých mateřských kapelách a následně vstoupili na sólovou dráhu, se přesvědčilo, jak ošidné mohou být přehnané osobní ambice. Proč tak Gabriel učinil, nejlépe vystihuje text hitu "Solsbury Hill" z jeho debutu (1977):

Otevřené dveře by se brzy zavřely
Tak jsem kráčel ode dne ke dni
Můj život plynul ve vyjetých kolejích
Stále jsem myslel na to, co bych měl říci
Které spojení bych měl přestřihnout
Vnímal jsem část té scenérie
Kráčel jsem přímo ven z té mašinérie
Mé srdce tlouklo buch, buch, buch
"Hej," řekl, "popadni své věci,
přišel jsem, abych Tě vzal domů
Zpět domů"

Před stejnou výzvou stál i samotný excentrický frontman, jehož devízou je nejen charismatický a snadno rozeznatelný hlas, ale též i to, že jeho show byla postavena na převlecích, maskách a divadelních prvcích. To však mělo být nyní zcela zapomenuto. Obstojí takto nahý Gabriel před zmlsanými fanoušky?

Mnohé už naznačil debut z roku 1977, na kterém se znatelně odstřihl od své domovské kapely, nicméně nikoli tak razantně, aby jeho fanoušci, kteří brali jeho odchod z Genesis jako zradu, byli významně zklamáni. Říká se, že je-li debut skvělý, o dalším úspěchu napoví až druhý počin. Ten je v případě Gabriela vskutku plný rozporů.

Podobně jako na jeho prvním LP je i Dvojka podepsána pouze jeho jménem, bez jakéhokoli pojmenování. Proto jsou jeho alba označována římskými číslicemi s přídomkem toho, co se nachází na přebalech jednotlivých desek. Ty jsou dílem umělecké skupiny Hipgnosis. V našich končinách se mělo dlouho za to, že výjev zobrazující zpěváka s rukama před tváří, z nichž cosi plane, jsou hořící prsty. Jaký to byl omyl! Vše je daleko promyšlenější. Jedná se totiž o trhání vlastního obrazu. A tak vyznívá i celá nahrávka. V podstatě předjímala i to, jak se bude odvíjet celá umělcova kariéra. Od této desky budou každé nové řadovky jiné a posluchači si na ně budou muset, mnohdy poměrně dost dlouho, počkat.

V čem tedy je "Scratch" jiný? Proč rozděluje posluchače? Není na to jednoduchá odpověď. Ve srovnání s debutem nepřináší tolik překvapení. Jedná se vlastně o jeho dvojče, které vznikalo ve stejném tvůrčím období. Je však v mnoha ohledech syrovější, tvrdší, chcete-li, rockovější. Liší se především produkcí, konceptem a celkovým vyzněním. Zmizela orchestrální rozvětvenost a uhlazenost, snad i hravost. Gabriel zde zpívá dravě a dává vzpomenout na drsnější polohu Raela v Jehněti.

Písně "Animal Magic" či "Perspective" jsou rozhodně něčím nezvyklým a nutno říci, že v kontextu celé desky vyčnívají ne zrovna v pozitivním duchu. Ruší jeho celistvost. Naštěstí jsou tu takové skvosty jako koncertní jistoty "On the Air" či "D.I.Y.". "Mother of Violence" je křehká záležitost, která by se neztratila na desce Genesis. Paradoxně na Dvojce je možné najít daleko více odkazů na mateřskou kapelu, než tomu bylo na prvním albu. Že je Gabrielovi procítěný projev vlastní, dokazuje skladbou "Indigo". Naopak experiment "Exposure" naznačuje styl, kterým se bude zpěvák ubírat v následujících letech. Za největší skvost lze pokládat "White Shadow" s krásnou strukturou a se sólem na kytaru. Závěrečná "Home Sweet Home" je lennonovsky pojatou baladou, která uzavírá celou nahrávku a obstarává skvělé finále.

Nelze nezmínit jméno Roberta Frippa (King Crimson), který zde hraje na kytaru, přispěl i autorsky a také celou desku produkoval. To se projevilo i na finálním zvuku. Jeho přístup je odlišný od Boba Ezrina, který je podepsaný pod Jedničkou. Pod Frippovým dohledem jde hudební podklad takzvaně až na kost, bez příkras a kudrlinek.

Čtyřicet let této nahrávce rozhodně neublížilo. Naopak. Nový remaster velmi pěkně vytáhl klavírní podklad se všemi vyhrávkami. Lze si užít všech těch zvuků akustických a klouzavých slide kytar. Nelze si však nevšimnout, že stále větší prim zde začíná dostávat rytmika, které vévodí Tony Levin. To, co předvádí v "A Wonderful Day in a One-Way World", je něco neskutečného.

"Scratch" velmi dobře zapadá do mozaiky tvorby tohoto výjimečného umělce. Stále zní čerstvě a záživně. Ano, oproti budoucí Trojce či "So" nepřináší tolik novátorství a progrese, spíše naznačuje, kam se bude jeho tvorba ubírat. Jak tedy po těch letech na nahrávku pohlížet? Někdo říká krok zpátky, příklon k popu a jednoduchosti, další zas mluví o geniálním díle. V tom je ona zmíněná kontroverze Gabrielovy Dvojky. Po několika posleších jsem musel vzít obal desky do ruky a nastavit zrcadlo pravdy, podle jednotlivých písní - líbí : nelíbí. Skóre - 7 : 3. To není tak nejhorší. I přes tu částečnou nevyrovnanost, kterou nezacelil ani čas.