Kapela s předlouhým názvem Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip se na svém čtyřdílném opusu "The Feathers of Oblivion" nevydala očekávatelnou cestou, tedy snahou převést zvuky přírody do hudební řeči. Jejich album jde spíše po mystických pěšinkách a navíc si muzikanti už od začátku vytkli pozoruhodný, byť realizačně bezpochyby lehce komplikovaný koncept. Nahrávky vznikly na konkrétním místě, u ruin kostela z desátého století na vrchu Budeč ve středních Čechách, a navíc v přesně dané dny, na jarní a podzimní rovnodennost a letní a zimní slunovrat. V těchto mystikou nasycených časech se natáčelo bez ohledu na momentální psychický či fyzický stav hráčů nebo okolní podmínky. Velmi podstatnou roli tak v celém konceptu má i prvek náhody.

Na konečném zvuku živě nahrané desky se tudíž podepisují i zvuky okolí, které čas od času prorazí hradbou kytar. Na jaře a v létě jsou to šumící stromy či zpěv ptáků, na podzim hukot větru, v zimě slyšíme, jak na mikrofony dopadají sněhové vločky a voda náhodně proměňuje zvuk kytarových efektů. V jádru se tak "The Feathers of Oblivion" pohybují na hraně živého psychedelického jamu a tzv. field recording, tedy nahrávky, která se skládá z mimohudebních zvuků.

I když se prioritně jedná o stoner rockovou, respektive psychedelickou instrumentální desku, hudba se proměňuje v závislosti na atmosféře a ročním období. Jaro je tak doplněno křehkými melodiemi flétny, v zimě se naopak do popředí dostává až black metalový přístup, kdy se kytary mění v kvílení větru. Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip pracují s poměrně jednoduchou, ale velmi funkční metodou cyklického rozvíjení kytarových motivů, jejich variování a proplétání. Náznaky a úryvky nosných prvků čas od času zaslechneme i v jiné skladbě než v té, ve které tvořily pomyslné hlavní téma.

Čtveřice dlouhých, zhruba dvacetiminutových opusů je v bookletu formálně rozdělena na menší celky, přesto bylo evidentně záměrem, aby byly vnímány jako jeden komplexní útvar. Jednotlivé kusy mají nápad, dovedou s hudební myšlenkou pracovat i na tomto rozsáhlém prostoru. Jak už bylo řečeno - kapela se nesnaží přetvářet přírodu do tónů, rytmu a harmonií. Ostatně od toho jsou ty autentické zvuky, které tvoří výraznou část záznamu. Spíše jí jde o zachycení atmosféry, hudební propojení se s přírodou a s věcmi mezi nebem a zemí. Proto i volba magických okamžiků v roce, proto i místo nabité energií.

Hudebně se sice kolekce plaví ve vodách dnes poměrně populárního stoneru, nemám však dojem, že by kapela opisovala od zahraničních vzorů. "The Feathers of Oblivion" je dílo vyzrálé, každá z jeho čtyř částí má momenty hodné zapamatování, každá má to svoje. Nejhlouběji se však do mého ucha zaryly obě sudé části: ta letní pro svoji vznešenost, vzdušnost a kytarovou lehkost a ta zimní právě proto, že je tak jiná, hrubá, špinavá a syrová, nejvíce ovlivněná náhodou a dobou nahrávání.

Celý koncept byl jako stvořený pro vinylový formát. Původně vycházela jednotlivá roční období v podobě samostatných EP, nyní je kapela shrnula v dotaženém 2-LP s výtvarně nezvykle pojatým rozkládacím obalem i bookletem, který se skládá ze čtyř samostatných listů v obálce. Všechno to dává smysl jako celek, máme tak před sebou jedno z nejlépe vypravených domácích elpíček za poslední dobu.

Hlavní námitka je ale nasnadě - není tato konceptuální hra, byť do detailu dotažená, vlastně zbytečná? Odpovídám si - není. "The Feathers of Oblivion" jsou těžce nemainstreamovou deskou, která ukazuje dvě věci: za prvé, že je možné dotáhnout do vítězného konce nejednoduchý koncept, a za druhé je to ona síla, kterou tyto žánry a interpreti mimo okraj mají.