Bullet For My Valentine patří stále mezi nejpopulárnější metalcorová uskupení. Po zásluze. Své výsostné místo si vybudovali léty vysokého tvůrčího i koncertního nasazení. Také patří mezi vůbec první, kteří v tomto subžánru něco znamenali, a i proto bylo potěšující je na poslední nahrávce "Venom" slyšet zase ve formě, připomínající období kolem povedeného debutu "The Poison".

Jenže velšská banda pod vedením Matta Tucka stagnovat nehodlala, a před vydáním aktuální novinky avizovala, že fanoušky nový směr překvapí. V pořadí šesté album je skutečně jiné. Formace výrazně ubrala na plynu a místo metalových vsuvek vsadila na orchestrální pasáže, sbory a syntetický zvuk. Skupina, dříve se odkazující na Metallicu či Slayer, má v současnosti blíže k Asking Alexandria a dalším rádiovějším metalcorovým partičkám.

Překvapí i volba producenta, kterým je nepříliš známý Carl Bown. Ten s metalovou scénou doposud neměl příliš bohaté zkušenosti - jeho denním chlebem byl spíš hip hop a pop. Na základě této skutečnosti už popovější zvuk "Gravity" tolik nepřekvapí. Bown je navíc také spoluautorem dobré poloviny skladeb, ty napsal společně s Tuckem.

Hity ale Velšané psát nezapomněli. Skladby "Over It", "Letting You Go" nebo titulní "Gravity" mají slušný náboj, byť postrádají pro kapelu původní heavy groove. Naopak zamrzí množství střednětempých, zvukově příliš uhlazených a hudebně hodně plochých kousků. Podivná popina "The Very Last Time" je pořádnou ledovou sprchou pro metalcorové fanoušky a její rozplizlé tempo ji odsuzuje k rychlému zapomnění. Podobně na tom je i euforická "Under Again", která rovněž trpí přeprodukovaným zvukem a nejasnými žánrovými konturami. Balada "Coma" je už ryzím popem, který s tvrdými kořeny formace nemá pranic společného.

"Gravity" tak nabídne několik slušných hitů s kytarovějším základem a téměř arénovým refrénem, u kterých by ústup od metalu až tolik nevadil, ale každou povedenou skladbu táhnou dolů dvě skladatelsky značně rozpačité. To dělá z novinky poměrně neatraktivní zážitek, který velmi rychle přestane bavit. Ani vícero poslechů totiž neodhalí skryté krásy, naopak vyvstanou na povrch prázdné obaly písní, postavených na klávesách a nabubřelých aranžích. Jádro však chybí.