Před mnoha lety Fleet Foxes odehráli v Polsku koncert za takřka báječných podmínek. Na břehu jezera, během západu slunce, prostě v pravý čas na pravém místě. Jejich hudba se přirozeně rozpouštěla ve žlutavém světle, Robin Pecknold si to v souladu se svou povahou užíval. Jen publikum kouzlu nepodlehlo, čekalo totiž na hlavní hvězdu. Fleet Foxes hráli jako předskokani Portishead, což bylo upřímně poněkud podivné. Povedený koncert je přece otázkou rovnováhy mezi správně vybraném místem a cílovou skupinou.

Původní volba Velkého sálu Lucerny na první české vystoupení Fleet Foxes se rychle ukázala jako přehnaná. Přesunutí koncertu do Lucerna Music Baru naštěstí nevypadalo jako selhání - klub byl zaplněn tak akorát, aby nechal vyznít zvuku skupiny. Vlastně byl možná ten návrat do klubových podmínek pro Fleet Foxes, skupinu schopnou vyprodat v Americe a západní Evropě mnohem větší místa, docela osvěžující.

"My taky," zaznělo z nečekaně mnoha míst hlediště, když Pecknold prohlásil, že je v Praze poprvé. Zpočátku to vypadalo, že si návštěvníci nejsou zcela jistí, jak reagovat na hudbu, která je zároveň dynamická i melancholická. Kompoziční struktura písní Fleet Foxes se některým může jevit jako složitá, a tak největší nadšení budily plánované i překvapivé přechody mezi písněmi spojené s výměnami Pecknoldových kytar. Skladby z nejnovější desky "Crack-Up" se ovšem postupně začaly slívat do jednoho sotva rozeznatelného celku, což je ostatně největší slabinou tehdy tolik očekávaného třetího alba Fleet Foxes.

Největší úspěch tak sklidily kusy z debutového alba, chytrého a nápaditého, a také z druhé desky "Helplessness Blues", odvážnější a zčásti temnější. Komplikovanost Fleet Foxes není vůbec spontánní, všechno je naplánované do poslední sekundy, a to jak na deskách, tak v živém podání. "Mykonos" nezazněla proto, že v davu byl řecký faoušek, ale protože byla prostě v plánu jako patnáctá skladba v pořadí. Ale pozor, to není žádná námitka. Fleet Foxes mají jednoduše velký respekt k vlastní tvorbě a lze předpokládat, že taky ke svým věrným posluchačům. Proto vydávají desky jenom tehdy, až jsou stoprocentně dopracované podle jejich standardů.

A stejně přistupují i ke koncertním šňůrám. Není tedy divu, že první pražský koncert Fleet Foxes trval dvě hodiny, během kterých ve dvaadvaceti skladbách velkoryse prezentoval všechny tři desky. Žádné neznámé kusy, rarity nebo předělávky, kromě několika veršů "Blues Run The Game" Paula Simona jako úvod k finálnímu "Helplessness Blues". Kdo si přál tuto partičku konečně slyšet živě, nemohl být nespokojený.