Když chcete podle předpovědi počasí odhadnout, jak bude za týden, je skoro jisté, že nikdy ne tak, jak hlásí předpověď. Proto když už týden před festivalem byl hlášen prudký zlom teplot přesně na dny jeho konání, dalo se to brát na lehkou váhu. Čím víc se však akce blížila, teploty v předpovědi stále klesaly, až se zastavily na denních šestnácti stupních a nočních devíti.

To je pro takovýto typ festivalu rána do vazu. Pódium zasazené na okraj lesa, typ koncertů vhodný na sezení a klidné podupávání si do rytmu. Naštěstí je tu i druhý aspekt, kterému nahrává právě typ a atmosféra festivalu - možnost udělat si maximální pohodlí, donést si vlastní sedačku, deky, popřípadě spacák - a velká jistota pro pořadatele, že diváci jim tuto vstřícnost vrátí svým chováním jak k nim, tak jeden ke druhému navzájem. Štěstím v neštěstí byl fakt, že alespoň pršelo minimálně. Vystoupení výrazněji poznamenané deštěm se týkalo jen zpívajícího právníka Iva Jahelky.

Už před ním akci oficiálně otevřela mladá a nadějná Sabina Uxová, která má na svém kontě několik festivalových cen v dětských kategoriích, a i když ještě není dostatečně vyzpívaná, potenciál zcela jistě má. To Ivo Jahelka je již nefalšovanou osobností mezi českými písničkáři. Především tematika jeho skladeb, kdy čerpá příběhy z právnického prostředí, je naprosto ojedinělá a dokáže pobavit, i když konkrétní případy nejsou veřejně známé. Až na malé výjimky typu skladby o Radovanu Krejčířovi a jeho legendárním útěku z vlastní vily na Seychely.

V legračnějším tónu pokračovala i královéhradecká Lokálka, která si po svém předělala notorické country hity typu "Zlatých střevíčků" nebo "Blues folsomské věznice" a má i své vlastní songy. Největší očekávání však první den festivalu vzbudila nestárnoucí Věra Martinová. Ona, snad ještě společně s Lenkou Filipovou, patří k nejznámějším českým ženám s kytarou. S novou mladou kapelou chytila její kariéra nový svěží vítr a už dvě nové skladby ("Přistávám" zahrála naživo i zde) na supraphonské Zlaté kolekci "Jako dřív" napovídají, že Martinová má pořád co říct.

V nové sestavě kapely Věry Martinové patří k nejzářivějším klenotům houslistka, sboristka a mimo jiné i členka stále známějšího uskupení Vesna Bára Šůstková, ale ani ostatní nebyli do počtu a z pódia sršela energie na všechny strany. Navíc hlas Martinové je jistota na entou a množství hitů a písní, které nazpívala za bezmála čtyři desítky let na scéně, jistotou, že se publikum nebude nudit. Proto je malinko škoda, že stopáž jejího vystoupení na Vendelínovi byla oproti jiným jen hodinová. Ale dobrého pomálu.

Program prvního dne uzavřel Michal Tučný - respektive údajně jeho nejlepší revival z Plzně. Slůvko údajně by pisatel ale mohl po zhlédnutí jeho předpůlnočního vystoupení v už poměrně veliké zimě klidně smazat. Styling zpěváka i zvuk celého ansámblu je totiž doopravdy poměrně věrnou, a tím pádem i dost dobrou kopií originálu. Revival nesázel jen na hity, kterých má Tučný z celé své kariéry nespočet, ale i na méně známé skladby. Přesto byl ve své podstatě jediným ansámblem, který donutil lidi v hojném počtu vstát ze svých sedaček a jít do kotle bavit se a tančit.

Druhý den začal program už krátce po poledni Tony Joch. Muž, který vydal své první velmi povedené EP "La Dolce Vita" koncem roku 2015, však zahrál nakonec jenom půl hodiny. Jsou dvě věci, kterým člověk zatím poručit nedokáže. Počasí a zdraví. A bohužel zrovna to druhé nyní trápí Jochovu skupinu, proto přijela na festival v dost improvizovaném složení, kde nechyběl třeba Karel Macálka, ale příliš málo času na nacvičení skladeb způsobilo, že vystoupení bylo takhle krátké. Přitom však hodně dobré - sledovat a poslouchat technické finesy protřelého baskytaristy Pavla Tichého bylo svým způsobem k nezaplacení. Snad jejich vystoupení za měsíc na Prázdninách v Telči proběhne už v lepším zdravotním rozpoložení.

Další část koněšínského sobotního odpoledne patřila hlavně ženám. 4 zdi a především Báry a Takhle je neznáte se o jejich výkony vyloženě opírají. 4 zdi hrají především zvukově náročnější folk, Báry se opírají o převzaté skladby z repertoáru Alison Krauss, Claire Lynch a jiných. Název formace Tak je neznáte nikomu asi moc neřekne. Když se však zmíní jména Marcela Voborská a Helena Maršálková, posluchači folku musí mít jasno - ano, to je Pacifik. A amfiteátrem se začaly rozléhat tóny písní "Láska džínová", "To už dávno nejsem já" a jiných známých i méně známých kousků.

Nezmaři jsou kapelou ve folkových kruzích neopomenutelnou a skladbu "Bodláky" musí znát i ten, který jejich tvorbu neposlouchá (včetně pisatele). Skvěle připravili půdu pod nohy hlavní hvězdě a doživotnímu účastníkovi festivalu Kamelotu.

Jejich frontman Roman Horký byl tentokrát v naprosté hlasové pohodě a kapela během hodiny a půl předvedla, proč se dostala tam, kde je. Silné písně, skvělé texty, neskutečné charisma zpěváka, skladatele a kytaristy Romana Horkého a hity, které se neohrají. Nejenže formace hned čtyřikrát přidávala, ale během vystoupení stihla i pokřtít zbrusu nové koncertní DVD z Mahenova divadla v Brně, kde odehrála letos v lednu svůj výroční koncert (na musicserveru v dohledné době nebude chybět jeho recenze).

Stylová tečka za druhým ročníkem festivalu, jehož budoucnost je sice nejasná, ale ukázalo se, že i když počasí nehraje spolu s pořadateli, fanoušci folku jsou otužilí a nenechají je v bryndě. Stejně jako minule se tu seznamovali lidé neznámí, nikdo se na nikoho nemračil a vše klapalo jako na drátkách. Autocamp Borovinka se stále rozrůstá a kvete, asfaltová cesta už vede až přímo k němu a ani pořadatelé festivalu neusnuli na vavřínech. Naopak připravili nově i velkoplošnou videoprojekci, zrušili nesmyslné atrakce a ponechali pouze ty, které mají nějakou spjatost s krajem, fanoušky či muzikou, která byla po oba dva dny produkována. Na post moderátora dosadili Martina Mamuta Mutla a ten nejpálivější místo loňské organizace zvládl velice slušně. Nezbývá než si jen přát, aby za rok platilo do třetice všeho dobrého.