Vybrat předskokana Repetitora ze Srbska bylo ze strany Arcade Fire jistě sympatické gesto, ale při tak nabitém programu, jaký můžou tito Kanaďané potenciálně sestavit, rozhodně není potřeba ani podpory ani úvodu. Zejména když jde sice o překvapivě dobře v aréně znějící, ale nijak originální, obyčejný garážový punk rock.

Aktuální estetika Arcade Fire, kterou předvádějí na "Everything Now", mě osobně baví, a to i přes kritiku, kterou toto podceňované album sbírá. Loga, reklamy, videa v kvalitě VHS nevytvářejí tak bombastický celek jako třeba turné "Popmart" U2, ale pořad jde o skvělý koncept.

O hledání lidskosti jde v případě "Everything Now" především. V živém provedení ji kapela nehledá tolik vizuálně jako spíše zvukově. Arcade Fire jsou velká mnohočlenná skupina plná nápadů, nástrojů a energie. Jasně, pořád mluvíme o partě, která si jednou pro účely nahrávání desky koupila kostel, takže určitá pompéznost k ní patří, ale její hudba je barokní, plná produkčních a aranžérských detailů.

Škoda že ty se v pátek v té masivní zvukové vlně bohužel většinou vytrácely. "Month Of May" ztratila podstatnou část ze své rockové intenzity a třeba "Neighborhood #3 (Power Out)" měla dostat o dost sofistikovanější háv. Arcade Fire nejsou Swans.

Perfektním momentem mohla být píseň "My Body Is A Cage", ale pak se Win Butler jal roztleskávat publikum a celé kouzlo zmizelo. Naštěstí naopak Régine Chassagne, úžasná multitalentovaná bytost a královna tonálních změn, byla nepřetržitě bezchybná. Jedním z nejlepších momentů koncertu bylo finále "Reflektor" a dialog "It’s a reflektor," / "It’s just a reflektor," / "Just a reflektor," / "But I see you on the other side," mezi Butlerem a právě Chassagne tančící uprostřed davu.

Arcade Fire mají hromadu úžasných písní a pět povedených alb. Osobně budu hájit i zmíněné "Everything Now" (a dávat této desce přednost před utahaným a přehnaně ambiciózním dvojalbem "Reflektor"). V živém podání pak nejlépe dopadly písně z "The Suburbs", z alba, které perfektně zachytilo Arcade Fire na cestě k hvězdné slávě, kterou kultovním debutem "Funeral" zřejmě původně nezamýšleli. Kanaďané jsou přirozeně sympatičtí a talentovaní, dnes jsou už ale v bodu, kdy můžou zahrát cokoliv a jakkoliv k obrovskému potěšení publika narůstajícího geometrickou řadou. K plné kapacitě O2 areny musí ještě dorůst, není ovšem pochyb, že se to zřejmě jednou stane. Pravděpodobně se však během toho kapela ještě více vzdálí od vlastních začátků.