Co myslíte, je lepší být kominíkem v Písku, nebo zpěvákem a interpretem v Praze? Druhé v pořadí, říkáte? Nejste jediní, kdo uvažuje stejnou cestou, totéž napadlo i Bohuše Matuše. Pověsil černý overal, bílou čapku, sadu košťat a trubkových kartáčů na hřebík, zabalil si šestero buchet a vyrazil do světa. Konkrétně do Brna a do Prahy, kde vystudoval hudební konzervatoře. V hlavním městě přičichl k divadlu, odtud je to kousek k muzikálům, jimiž se dnes živí. Pěje, hopsá, chytá se za prsa a miluje v "Monte Cristovi" a "Johance z Arku". Teď se vrhnul i do popmusic.

Debutovou desku Bohuše Matuše najdete od podzimu v obchodech. Juká z ní "česká mutace Craiga Davida" (inspirace kulichem je až příliš nápadná, Bohuši, bacha na to!) a zpívá Karel Gott jr. Velký Kája jej označil za svého možného nástupce a Matuš udělá všechno, aby proroctví Mistra dostál. A tak zazpívá všechno, co mu ostřílený tým Karla Svobody napíše. Je mu jedno, když z úst vypouští vatou a ukazovacími zájmeny vystlané texty ("Ty jsi byla ta, co měla rajc, kouzlo úsměvů / jo fakt teda v tom byl vtip…"), nijak není pohoršen hudební trivialitou písní, v nichž kolikrát nezní nic než klávesová imitace bicích, spokojuje se s ohranými, k rádiovému popu se nehodícími melodiemi.

Všichni ti, kteří se na albu Bohuše Matuše podíleli, a věřím, že on mnoho pravomocí v otázce výběru neměl, se přepočítali. Přestřelili v jedné věci - vynikající hlas není vše. Zpěvák musí krom hlasu mít i charisma (kolikrát jsme byli svědky fenoménu průměrného vokalisty a zatracení génia!) a dobrý materiál. Matuš má hlas, trocha charismatu by se snad také našla, ale s materiálem je Revaiovo dvojče (nazpíval např. "Stín katedrál" v "Rebelech") na štíru. Abychom mohli hovořit o nové hvězdě, naději, skutečně zajímavé osobnosti, na to jsou písničky "Show", "Mží ti do vlasů" či "Slzy, ty dokážou lhát" moc povrchní a schématické.

Ani Matuš, ani Svoboda, ani nikdo další nepochopili, že muzikálový zpěv není totéž jako zpěv hodný rádiové tvorby. Táhlé, klenuté, kýčem bobtnající fláky (především "Přísahám, že jsem to já" s Leonou Machálkovou) nemají valné šance na úspěch v éteru, k tomu jim chybí údernost a stručnost. Matušova deska sice skýtá několik relativně zajímavých momentů, při nichž nás ovane vkusný větřík (pouze vybrané pasáže), ale celkově zůstala za branou zdravé popmusic. Zůstal tam stát zarostlý, věčně do kulicha zabalený krasavec, který místo aby se vydal vlastní cestou (pokud by na ní měl), kráčel slepě za ocasem komerční šelmy. Ta ho tentokrát dovedla skoro na pokraj propasti, nikoli na vrchol showbusinessu.

PS: Přátelé, producenti, vydavatelé, to máte tak omezený rozhled, že musíte na každou jen trochu revivalem čpící desku strčit "Slavíky z Madridu"?