Původní start koncertů v půl osmé dodržen nebyl, jak se dalo tušit. Po oba dny se show rozjížděla lehce po dvacáté hodině. Lze předpokládat, že kapacita sálu byla mírně snížena, neboť i přes vyprodaný stav nebylo nijak nepříjemné trávit v Akropoli ony dvě hodiny. Když bych měl srovnat "nabitost" s jiným vyprodaným křtem - "Pedrem" Wohnoutů, místa bylo tentokrát výrazně víc. Tomu odpovídalo i věkové složení publika, které na rozdíl od mnoha rockových akcí sestávalo především ze střední generace. Nikterak to ovšem neubíralo na působivosti.

První minuty večera byly rozpačité, protože energický, elánem nasycený folk-rock písniček "Zálinský", "Větříčku" nebo "Kostelíček" narážel na poněkud strnulé osazenstvo. Jeho údy se rozhýbávaly pomalu a postupně pronikaly do tajů reje Českomoravské hudební společnosti. Ta s ubíhajícím časem setřásala poslední náznaky nervozity a František Černý, věren hereckým kořenům, se po vzoru kytarových showmanů stavěl na kraj pódia a vyzýval diváky k tanci, dováděl se s spoluhráči, jednoduše uvolňoval atmosféru.

Koncert byl ozdoben, z mého pohledu, dvěma bonbónky - jednak Lenkou Dusilovou, jednak osvětlením. Rock’n’rolová děva se tentokrát nepředstavila pouze v roli výjimečného hosta, ale odezpívala se skupinou dobrou třetinu skladeb, včetně "Proměn" a na "Live" poprvé vydané písně "Husičky, husičky". Není žádnou novinkou, že vzájemná spolupráce Dusilové a Čechomoru obohacuje tvorbu umělců o nový ráz a minimálně skupině tato "vokálně zdvojená" poloha sedí více, než samotný Černého projev. Snad by se jen slečna Dusilová nemusila tolik vykrůcat a vrtět po vzoru arabských tanečnic, volako mi to nesedělo...

Druhým zmíněným plusem bylo osvětlení. To bylo původně asi dimenzováno pro větší sály, neboť v relativně útlých prostorech Akropole působily tříštěné reflektory možná až nepatřičně. Ačkoli se síla pódiové prezentace v tomto klubu trochu ztrácela, pořád bylo lze hovořit o výborně připravené scéně. S tím souviselo i standardně kvalitní ozvučení.

Ačkoli koncerty byly uspořádány u příležitosti emise nové desky "Live", na polévání a provolávání došlo až v úplném závěru. Karel Holas a František Černý pozvali na pódium horňáckého primáše Martina Hrbáče, jakéhosi uměleckého otce souboru. Ten album nejen pokřtil, ale pronesl i průvodní slovo a zahrál si s kapelou. Jejich společný výstup byl ne zcela vydařený, na panu Hrbáčovi byla až příliš patrná nejistota, finální hudební souhra vyzněla po umělecké stránce ve prospěch primáše; přesto se jednalo o konec příjemný. Byl to konec za povedenými večery, během nichž svérázné, pro někoho příliš komerční adaptace lidové tvorby potvrdily, že Čechomor je stále v plné síle. A to i přes skutečnost, že atmosféra, která během vystoupení v Akropoli vládla, nebyla stoprocentní.

Čechomor, Palác Akropolis, Praha, 18. a 19.12.2002