Úplně vás vidím. Všechna ta čela v dlaních, protáhlé brady a protočené oči při zjištění, že se po akci, jakou Leoš Mareš uspořádal v O2 areně, bude chválit. Pokud jste tam nebyli, je to docela logická reakce a naprosto chápu všechny argumenty a důvody, proč šlo od této události dávat znechuceně ruce pryč. A na rovinu - taky jsem si myslel, že to bude buď bizár, nebo naprostý průšvih. Něco z kategorie koncertů typu Kelly Family, Marilyn Manson v Brně, Oldies párty s 2 Unlimited a Veronou nebo naposledy Thirty Seconds To Mars. Jen ještě horší.

A když se start z avizované devatenácté hodiny posunul o další půlhodinu, kdy sice v hale bylo zhasnuto, ale hrál tam jen DJ a pódium zakrývala plachta se samožerskou podobiznou známého moderátora, už už to vypadalo, že si na něm pisálci smlsnou.

Jenže ono ne. Se startem vystoupení, u něhož došlo na dávné spory s Richardem Krajčem v už zapomenutém "Vševědovi" následovaném hitem "Tři slova", ještě nebylo tak úplně zřejmé, jak se k tomu vlastně má člověk postavit. Když se ale v závěru písničky Mareš nechal na stojánku vyvézt vzhůru jako největší superstar a do toho pustil dýmy i konfety, bylo jasné, že si z toho všeho vlastně pořád dělá hlavně srandu.

Můžete mít sice výhrady k jeho moderování nebo humoru, nemusí vám být sympatický model Evropy 2, jejíž je ikonou, a mluvit s vážnou tváří o jeho hudební kariéře snad ani dost dobře nejde, snad se ale alespoň shodneme na tom, že showman je to skvělý. I po čtyřicítce, pár manželstvích a dětech je v něm totiž pořád to přerostlé dítě a kluk, kterého baví se předvádět.

Navíc má ale i spoustu peněz a šikovné kamarády na správných místech, takže by nemělo zapadnout, že tato sešlost ve vysočanské hale měla nejen na české poměry opravdu nevídanou a naprosto zcela profesionální produkci, v níž nechyběla skvělá světla, výbuchy konfet, mosty a různé zvedací plošiny, takže se neustále něco dělo a diváci se nenudili.

Samotný Leoš si při tom všem recitování textů, za nimiž z velké části stojí Dan Hádl a Jana Hádlová-Rolincová, našel čas na spoustu hloupostí. Když jako první host vystoupil Pavel Callta a absolutně to neuzpíval, Mareš se mezitím bavil zametáním konfet spolu se svými techniky a hraním na smeták jako na kytaru. Vtipné průpovídky měl i při převlékání se v zákulisí nebo když předstíral hru na lasery, aby jen o chvíli později odhalil, že ve vzduchu nad scénou mu visí celý symfonický orchestr, který jeho dílo krásně dobarvoval. A aby toho nebylo málo, v závěru ještě zaznělo Pavarottiho "Nessun Dorma" v podání Adama Plachetky z Metropolitní opery v New Yorku.

Sebereflexe a pokora se staly jeho poznávacími znameními, a když při tom všem shazování sebe sama a děkování publiku pozval na pódium Ladislava "Laciho" Angyala, který si diváky aktuálního ročníku SuperStar podmanil dojemným příběhem o poměrech, v nichž žije, ale zároveň obrovským odhodláním, životním optimismem a schopností složit instantní hit, aby ho nechal odehrát svůj šlágr "Pošta", načež mu věnoval 100 000 Kč jako honorář za jeho první koncert, bralo to dech.

Pěkný moment nastal i ve chvíli, kdy si Albert Černý z Lake Malawi mohl odzpívat "Fix You" od svých milovaných Coldplay, zatímco dvojice fanoušků slavící narozeniny se u toho zasnoubila.

Z dalších hostů nemohly chybět ani dvě třetiny Black Milk v podobě Terezy Kerndlové ("Nejlepší nápad") a Heleny Zeťové, přičemž druhá zmíněná coby Marešova dvorní zpěvačka na scéně zůstala až do konce, protože těch refrénů v jeho diskografii má nazpívaných spoustu. Speciální zmínku si ale zaslouží číslo "Ticho v kostele", kdy jí na scéně navlékli něco jako obří svatební šaty, na jeřábu ji vynesli vzhůru a promítali na její róbu hvězdnou oblohu.

V přídavku nechyběl "Svalnatec", v němž se kolem moderátora svíjely tanečnice, zatímco on se rozvalil na kapotu trabantu, ještě čerstvou příhodu s nachytáním se od Kazmy ale kupodivu nijak nekomentoval.

Na úplný závěr věnoval své mamince k pětašedesátinám písničku "Máma". A nebyl by to on, kdyby to celé postavil jen na svém (ne)zpívání. Na pódium proto pozval skupinu Lunetic, která byla kupodivu v kompletní sestavě, a samozřejmě za potřebnou zmínku o jejich dalším comebackovém turné si jejich největší hit dali společně. Po závěrečné "Zimě" už byl ale opravdu konec.

V celém textu záměrně chybí slovo "koncert", protože přestože to bylo naživo a na scéně hrála skutečná kapela se skutečnými hostujícími zpěváky, což v dnešní době není tak úplně samozřejmost, stavět to na roveň opravdovým hudebním umělcům, kteří v podobných halách běžně hrají, je pochopitelně nesmysl. Přijmete-li ale fakt, že toto byla naprosto odlišná kategorie vystoupení, kde šlo v první řadě o vtipnou, ale i profesionálně odvedenou show a hudba tam byla jen jako doplněk, je férové uznat, že se to Leošovi & spol. povedlo a dali dohromady něco, na co můžou být pyšní. Beze srandy. Fakt že jo.