Son Lux už není projektem jednoho muže, ale stala se z něj tříčlenná záležitost. Není se čemu divit. Když už spolu hoši tak dlouho jezdí po koncertech, proč se nedat dohromady i oficiálně, že. Frontman Ryan Lott, kytarista Rafiq Bhatia a bubeník Ian Chang nyní tvoří kapelu. Má to však i svou nevýhodu - psát o Son Lux jako o kapele je pro mě stejný nezvyk jako psát o SOPHIE v ženském rodě. No nic.

Začnu lehce retrospektivně a se silně osobním přiznáním: když jsem viděl Son Lux poprvé cca před čtyřmi lety, doslova jsem plakal radostí z toho, jak skvělý zážitek to pro mě byl. Při zpětném pročítání svého reportu ("Son Lux uchvátil MeetFactory svou fantastickou show") sice postrádám extrémní chvalozpěv plný adorujících frází, ale opravdu to pro mne byl jeden z nejlepších koncertů, co jsem zažil.

Son Lux byli skvělí i napodruhé, ale už jsem tak nějak tušil, do čeho jdu. Koncept vystoupení se moc nelišil od toho prvního, ale na škodu to nebylo. Ryan opět dokázal, jak moc talentovaným hudebníkem je. Napotřetí a zatím naposledy bych vlastně mohl psát o vystoupení to samé, jen s tím rozdílem, že bylo MeetFactory vyprodané a že staré skladby Ryan vyměnil za nové. Už se z toho stává rutina. Son Lux přijede, předvede naprosto strhující show, dojme publikum, odjede a pak se vrátí, aby znovu strhával a dojímal...

Za ta tři vystoupení jsem si ale všiml pozoruhodné věci. Son Lux si neumějí vybírat předskokany. Atlantská zpěvačka Hanna Benn, která předskakovala tentokrát, byla zatím tou nejhorší variantou. Hudební přesah jejím skladbám sice nechyběl, ale publikum pravděpodobně nebylo na chladnou elektroniku plnou pronikavých vokálů úplně ready. Hanna Benn střídala dvě polohy. První silně akustickou, gospelovou a druhou převážně instrumentální a s důrazem na minimalismus. Zpěvačka sice měla krásný hlas, ale zpěv postrádal jakékoliv emoce a celé to bylo poněkud nudné.

Son Lux naštěstí zachránili celý večer. Pódium projasňovaly jasné barvy, kouř z mlhostroje se pomalu rozplýval a odkrýval siluety jednotlivých hudebníků, kteří byli připraveni na svých pozicích. Intenzita stoupala. Ryanův procítěný projev a nadšení do živé show stačily k téměř okamžitému získání přízně návštěvníků.

Vzhledem k tomu, že poslední deska "Brighter Wounds" vyšla až začátkem února, nebyl moc prostor k naposlouchání novinek. Setlist navíc obsahoval skoro všechny songy z nového alba. Obavy však rázem pominuly. Novinka "Dream State" s velkolepým refrénem a líbivým pokřikem fungovala naprosto famózně. Stejného úspěchu se dočkala i přímočařejší "The Fool You Need".

Na "Easy", třetí skladbu v pořadí, čekal pravděpodobně celý klub. Lorde na pódium sice stále chyběla, ale Ryan to zvládl na jedničku i bez ní. Poté následovala očekávaná hudební sóla, nejprve bubenické a hned nato kytarové. Nechyběla ani interakce s publikem. To bylo na konci první části koncertu vyzváno ke sborovému zpěvu. Závěrečná tutovka "Lost It To Trying" v rozšířené verzi pak dostala do kolen snad každého v sále, kdo o kapele zapochyboval. Epičnost Son Lux prostě umí.

"Nejlepší sou pak ale ti kreténi, co se nacpou skoro až před pódium, jen aby mohli na smartphonu rozjet stream pro svý dva kamarády, kterejm ten koncert nestál ani za ty čtyři stovky." Teď ale vážně. Takovou koncentraci mobilních telefonů jsem na koncertě už dlouho neviděl. Budiž, máme jednadvacáté století a lidi mají potřebu sdílet s ostatními své životy, jen by to příště mohli dělat trochu ohleduplněji. Mnohem otravnější ale bylo neustále vyrušující publikum v zadní části klubu, které se na koncert přišlo pravděpodobně jenom pobavit s kamarády. Tím bohužel narušilo jinak skvělou atmosféru.

Budu se opakovat, ale Son Lux byli opět fantastičtí. Je mi fuk, že jsem dostal ten samý koncert, co před léty, jen s jinými písničkami, Ryan Lott je král a respekt za skvělý výkon si zaslouží i Rafiq Bhatia s Ianem Changem.