Projekt Fever Ray, za kterým se schovává Karin Dreijer z The Knife, se chystá na svůj první koncert u nás - už 26. února dorazí do pražského Fora Karlín a představí tam desku "Plunge". V následujících řádcích se věnujeme vzniku tohoto fenoménu a všem jeho hudebním odbočkám. Vítejte v přísně nekonvenčním světě.
"Pass This On" (The Knife) |
Na začátku všeho, zhruba v roce 1999, byl vznik dua
The Knife. V něm Karin Dreijer (která předtím sbírala zkušenosti v rockové kapele Honey Is Cool) funguje se svým bratrem Olofem. Jejich první album "The Knife" (2001) bylo odrazovým můstkem k pozdějším elektronickým experimentům a budování své vlastní tváře. Tu však často schovávali za masky, mystifikace a vesměs nikdy moc nekomunikovali s médii, vždy to byl uzavřený svět. O dva roky později vyšlo druhé album "Deep Cuts" s
hity "Heartbeats", "Pass This On" a "You Take My Breath Away". Na něm přinesli už jasně definovaný zvuk s mixem odkazů na osmdesátá léta (dokonce jej přirovnávali k imaginárnímu soundtracku k nějakému béčkovému filmu z této éry) - odpovídala tomu i stylizace videoklipů, které v té době vypustili. Úspěchu
"Heartbeats" pomohla i akustická verze Josého Gonzáleze, která se objevila i v reklamě na výrobky Sony. V klipu na "Pass This On" se objevuje švédský model Rickard Engfors převlečený za ženu.
Rok 2006 přinesl potemnělou verzi synth popu The Knife na desce "Silent Shout". Ta nabídla i vyostřená témata, která se nakonec stala předvojem věcí následujících. Recenze se předháněly v superlativech a následné turné bylo zaznamenáno na "Silent Shout: An Audio Visual Experience". Následná spolupráce s Mt. Sims a Planningtorock
"Tomorrow, In A Year" byla velký úkrok do experimentálnějšího teritoria. Jednalo se o elektronickou operu pro soubor Hotel Pro Forma a volnou variaci na téma "O vzniku druhů přírodním výběrem" Charlese Darwina. Zatím poslední položkou v diskografii
The Knife je rozsáhlý komplet
"Shaking The Habitual", který se zaměřoval na sociologická témata, queer a feministické odkazy a hudebně šel nekompromisně po hranách techna. Reakce byly velmi rozporuplné, i když se nedal vytknout originální tvůrčí přístup. Stejné ohlasy mělo i následné turné v podobě atypické performance. Ta vyšla loni na DVD "Live At Terminal 5".
"What Else Is There?" (Röyksopp) |
Vedle toho Karin stíhala i další projekty a hostování. Jednou z hostovaček byla i vokální výpomoc ve skladbě
"Slow" na desce "Vantage Point" skupiny
dEUS. Nejvíce viditelná však byla kooperace s norským duem
Röyksopp na dvojici nahrávek "The Understanding" a "Junior" - singly "What Else Is There?", "This Must Be It" a "Tricky Tricky" tak nesly její nesmazatelný rukopis. Ve fázi příprav svého prvního sóla, již pod jménem
Fever Ray, stihla natočit i část soundtracku k nezávislému filmu "Dirty Diares" - sbírce třinácti krátkých příběhů převážně švédských autorů, jejichž ústředním tématem byla sexualita z feministického pohledu a nemálo příběhů sklouzávalo k otevřené pornografii. Podobnou zkušenost už měla se soundtrackem domovských The Knife k bijáku "Hannah Med H".
"When I Grow Up" (Fever Ray) |
Debut
"Fever Ray" vyšel nečekaně, nejdříve jen digitálně a zpětně i ve fyzické formě (stejný cyklus posléze prodělalo i "Plunge"). Deska přinesla propracované kompozice, které se proplétaly v pomalejších rytmech, jejich konstrukce však byla vrstevnatá a dynamicky uhrančivá. Nad tím vším vládl hlas Karin, často prohnaný nějakým tím speciálním efektem nebo navrstvený v několika úrovních (stejně tak pracovala s hlasem i na albech The Knife). Tajuplné texty, mysteriózní nálady a temná zákoutí, mnohé už tehdy naznačoval i první singl
"If I Had A Heart". Geniálně vygradovaná "When I Grow Up" se dočkala i melodramatického videa; samotné recenze na "Fever Ray" nešetřily s pochvalami. Karin zde dospěla do umělkyně, jež se pevně drží předem vytyčeného konceptu a v týmu společně s Christofferem Bergem a Van Rivers & The Subliminal Kid ze sebe vykřesala to nejlepší.
Debut 'Fever Ray' pohledem Michaela Foreta
© facebook interpreta Živočišné zjevení ze severu. Po
Björk a
Kate Bush je žena jménem Karin Elisabeth Dreijer další umělkyní, která šíleně baví a u které mi zůstává otevřená huba snad pořád. A každým dnem se těším, co zase ta holka vymyslí, co si oblíkne, jaký zvuk použije a jak se vlastně bude chovat. Především za to může její první sólová deska, kterou vydala v roce 2009 pod přezdívkou Fever Ray. Ta vás totiž zvládne při prvním poslechu během deseti tracků bez obav nejprve kompletně zmrazit. Teprve až jste ready, vás při dalším poslechu hezky track po tracku rozpouští a vytvaruje podle své představy. Není slabšího momentu na této silné epické desce a buďte si jisti, že se na ní hraje pouze podle jejích pravidel. Na balast nemá čas ani prostor. Temné severské album plné skvělých tajuplných zvuků, předimenzovaných vokálů, zábavné rytmiky a barev vám zpracuje náladu a duši. Její umělecký rukopis je silný, což dokazuje nejen svým řezavým hlasovým projevem. Ten osobně považuji za jeden z nejoriginálnějších vůbec.
"Fever Ray" se vlastně valí takovým tempem, až se z toho občas tají dech. A to přitom nikam nespěchá. Je spíš pomalé, táhlé, zadumané, depresivní, krásně tajemné až křehké. Jako byste se šli v noci při svitu měsíce vykoupat do švédského jezera. Občas se ponoříte až na dno, pak se ale na krátkou dobu rozední a možná zasvítí i slunce. Ale jen lehce, zapomeňte na opalování. Občas si ale taky zadupete do rytmu, protože vás to baví a rajcuje. Rytmika je tady totiž jedna ze zásadních. Ostatně v celé tvorbě Karin je jedním z nejvýraznějších prvků. Její singly z tohoto alba vás dostanou taky obrazovou formou klipů. Není to nic nízkonákladového. První singlovou vykopávkou je mrazivá "If I Had A Heart", kde je Karin za matku smrti. Tedy minimálně v klipu, kde noční výlet na loďce jen podtrhuje propracovanou filozofii a atmosféru celého alba. Následují další skvělé singly, z nichž mě osobně hodně baví "Seven". Dejte si klip, ve kterém účinkuje šamanská stařena, kterou před očima možná uvidíte ještě i pár dnů po zhlédnutí videa. Při poslechu desky vlastně ani nedýcháte, a pokud zrovna máte pocit, že je Fever Ray na pár sekund snad i pozitivní, dejte si z deluxe verze song "Here Before". Je to krásná atmosférická píseň, ve které se muzikantka nechala inspirovat rodičovstvím. Natočila ji totiž po narození svých dětí. Nasamplované zvuky ovcí zde dodávají tu pravou nefalšovanou severskou atmosféru.
"Mercy Street" (Fever Ray) |
Turné k "Fever Ray" přineslo speciální stage koncept plný starožitných lamp. Fanoušci se bohužel nedočkali doprovodného DVD, jen audio záznamu
"Live In Luleå" (v digitální formě), CD záznam byl součástí jen americké rozšířené edice zmíněné prvotiny. Bonusy byly i dvě coverze:
"Stranger Than Kindness" (v originálu
Nick Cave & The Bad Seeds) a ambientně vyšperkovaná "Here Before" (v originálu Vashti Bunyan). Kromě těchto skladeb v závěru tour přidala ještě jeden klenot - to když připravila vlastní verzi klasiky "Mercy Street"
Petera Gabriela z jeho mistrovského kusu "So" - zachovala původní atmosféru a rozechvěla ji temnými stíny v kontrastu vlastního vnímání Peterova textu.
Album 'Plunge' pohledem Michaela Foreta
© facebook interpreta Na toto album jsem čekal dlouho. Cítil jsem ho v kostech už před dvěma lety, kdy na Instagram postupně dávala tajuplné fotky divných nástrojů, zvláštních lidí atd. Čekal jsem řádnou FR II a volné pokračování jejích severských naturalistických příběhů plných fantazie a napětí. A tak, když na podzim loňského roku nechala na svých webovkách změnit grafiku a posléze na nich uveřejnila video jako předzvěst blížící se novinky, bylo to jasné. Začínal jsem se hodně těšit. Temné upoutávkové minivideo, bez zvuku a ve smyčce v podobě ležící postavy v nějaké kádi s hadičkami všude okolo, připomínalo úryvek traileru na nového "Vetřelce". Po pár dnech začala FR uveřejňovat další již konkrétnější videa i s novou muzikou. V jednom sedí za laptopem zahalená postava a za doprovodu rázné elektroniky s úžasným zpěvem Karin klepe něco do klávesnice. U další upoutávky zveřejněné po pár dnech jsem se ale trochu vyděsil. Spíš než hudební trailer to připomínalo lehce teatrální hororovou scénku hodnou kapelám typu
Slipknot. Divnožena (zřejmě Karin) sedí v nějakém doupěti a pohrává si s gynekologickou pomůckou. Jde z ní strach, vypadá jako Joker, ale ta pozoruhodnost se nějak vytrácí. Muzika ovšem příjemně řeže a šlape, jen kdyby to tolik nepřipomínalo Björk. Ale ok, řekl jsem si, Karin je dál.
Když posléze vypustila první ofiko singl z alba "Plunge" - "To The Moon And Back" -, bylo mi jasné, že ta dřívější Fever Ray, ta éterická, spíše křehčí duše opírající se o atmosféru, je ta tam. Zpěvy plné neobvyklých filtrů zůstávají, texty jsou víc o lásce, sexu, současné společnosti. Nová Fever Ray spíše čerpá z hudby The Knife než ze své předchozí sólovky. Osobně jsem ale chtěl spíš tu písničkářku. Tu, co se dřív nebála předělat "Mercy Street" od Petera Gabriela. Ve výsledku jsem pak zklamaný ale nebyl. Druhá deska FR "Plunge", kterou jsem si šel pustit mezi prvními v noci z 26. na 27. října 2017, působí celistvě. Hudba je stále dobře vymáknutá, zajímavá. Má jasný cíl, je hravá a organická. A i když na mě místy Karin v projevu působí spíš smutně, je pořád freaky. Ozvěny skvělého debutu připomínají už jen songy "Mustn't Hurry", "Red Trails" a "Mama's Hand", jinak to jsou spíš The Knife. Je to celé prostě jinak. Jak se posunula ve svém osobním životě, tak se to jistě muselo podepsat i na její tvorbě. Stále čekám na nějaký silný a zadumaný severský klip, ale v případě současné Fever Ray se asi nedočkám. Nezbývá než si počkat, co Karin (zřejmě v převleku nějaké queer dominy) způsobí naživo. Trochu se bojím, ale jsem zvědavý. Jen tak trochu ve skrytu duše doufám, že nepůjde o pokračování posledního turné The Knife.
Osm let čekání, meziepizoda se "Shaking The Habitual" a dozvuky "Dirty Diares" znamenaly i velké změny v samotné Karinině tvorbě. Mnohem širší tvůrčí tým (Johannes Berglund, Peder Mannerfelt, Paula Temple, Tami T, Nídia Deena Abdelwahed), stylově rozevřená alternace k původním
The Knife a krátké odskoky k debutu "Fever Ray" znamenaly mnohem pestřejší album "Plunge". Na něm je i divočejší škála témat - ta se tentokrát dotýkají politiky, feminismu a sexuálních menšin a úchylek, Karin v jednom z mála rozhovorů sebe sama označila za velmi otevřenou queer osobnost - tomu odpovídá i komplexní stylizace, včetně tematických, příběhových videí. Dějově spojené "To The Moon And Back" (výše) a "Wanna Sip" jsou toho důkazem - futuristický neonový vizuál a množství odkazů a parafrází na niterné sexuální pohnutky. Textové dvojsmysly shazují i onu čirou lidskou lásku a s dalšími uvolněnými video střípky je pozoruhodné sledovat, kam se
Fever Ray vlastně sune a jaké karty chce ve finále ukázat a které naopak schovat. V následných letech se tak máme ještě na co těšit.