Je to už dlouhých dvacet let, co u nás Röyksopp hráli poprvé, tehdy ještě v Roxy. Nelze ale nevzpomenout jejích další koncert, který je starý třináct let. Premiéra prvního ročníku Open Air Festivalu v Panenském Týnci tehdy nedopadla podle očekávání, nemilosrdné počasí a návštěvnost zapříčinily, že se pak na stejné místo odhodlal znovu vypravit jen Aerodrome festival a i ten už je minulostí. Norské duo bylo tehdy teprve na vzestupu, už v té době ale patřilo mezi černé koně někdejšího odvážného line-upu. Jakkoliv pamětihodný koncert ale odehráli, zůstali i tak ve stínu svých nepřímých učitelů z Faithless. Protože když ti spustili v hustém dešti svůj hit "We Come 1", promočené publikum skákalo do vzduchu a zažívalo jeden z nejsilnějších koncertních zážitků vůbec.

Od vydání "The Inevitable End" v roce 2014 bylo dlouho ticho. Skupina se po občasných náznacích nakonec naplno vrátila až v loňském roce, kdy vydala trojdílnou kolekci "Profound Mysteries", svůj audiovizuální opus magnum. A nejen někteří členové musicserveru, ale i čtenáři volali po tom, aby se něco tak mimořádného dostalo v naší výroční anketě na stupínky nejvyšší. Nevyšlo to. A to přitom milovníků severské elektroniky nemáme v redakci málo.

Společný sraz příznivců formace nakonec proběhl v až po střechu naplněném Foru Karlín a vidět na jednom místě tolik rozdivočených (převážně) čtyřicátníků byl zážitek. Atmosféra byla skvělá, a když na pódium s DJským pultem a reflektory zkonstruovanými podobně jako robot Dummy z filmů o Iron-Manovi dorazila ústřední dvojice v blikajících kostýmech a roztodivnými pokrývkami hlavy, kterým sekundovali skoro nehybní tanečníci v maskách a oranžových hábitech, jeden by skoro čekal zážitek srovnatelný s koncerty legendárních Daft Punk.

Proč tedy nakonec v perexu píšeme o rozčarování? To máte tak. Důvod, proč je poslední albová trilogie fanoušky tak vzývaná a proč oslovuje i příznivce jiných hudebních žánrů, spočívá mimo jiné v tom, jak pestrou a zvukově teplou kolekci se muzikantům podařilo sestavit. Downbeat elektronika, která v jejich tvorbě hraje nemalou roli, je ve velké míře instrumentální, a když už si duo pozve hosta, je to právě on, kdo pomáhá vytvářet krásně klenuté melodie, u kterých se tak dobře pracuje. Jestli hledáte poklidnou hudbu, u které se budete schopni soustředit na čtení, psaní nebo zkrátka nějakou kreativní činnost, Röyksopp jsou k těmto účelům jako stvoření.

Problém je bohužel v tom, že ty poklidné nálady se do živého předvedení nepřenesly. Svein Berge a Torbjørn Brundtland naneštěstí nepřivezli živou kapelu, která by jejich hudbu povýšila na další level, ale víceméně jen okopírovali model, s nímž objížděli koncertní štace už před lety. Nevzali s sebou ani žádného z mnoha hostů, kteří jim na albech zpívají. A to se nemusíme bavit hned třeba o Astrid S, úplně by stačilo, kdyby si pozvali nějakého univerzálního vokalistu, který by jim tři, čtyři věci odzpíval naživo.

Röyksopp svůj set postavili na chladné, dunivé elektronice ve vysokém tempu, která jim sice jde dobře taky, jenže když jí je moc a nedává prostor k vydechnutí u pomalejších věcí, stává se monotónní. K oživení sice došlo pokaždé, když došlo na hitovou spolupráci s Robyn nebo když zaznělo například "Breathe", jinak ale stačilo, abyste z koncertu viděli prvních dvacet minut a jako byste jej viděli celý.

Také je zvláštní, že ani vizuálně to nebylo nijak ohromující. Světla zaujala spíše vzhledem než funkčností a hlavně je podivné, když někdo, kdo natočí tolik videoklipů a evidentně si je v této oblasti jistý, si pak při samotném koncertě nevezme ani plátno pro projekce. Ve skutečnosti tak jediným živým elementem byla čtveřice tanečníků, jejichž choreografie byly hodně neobvyklé a ve finále docela fajn.

Představování toho, co všechno mohlo být, ale nebylo, bohužel nebralo konce. Zatímco v úvodu vystoupení oba pánové střídali blikající kostýmy s extravagantními pokrývkami hlavy, s přibývajícími minutami pestré svršky odkládali a většinu svého dvouhodinového setu, v němž si jednou omylem hudbu zcela ztlumili, byli v civilním oblečení. A totéž platí pro tanečníky. Hábity a masky nahradily obyčejné bílé nátělníky tak rychle, že nezbývá než obvinit protagonisty z toho, že to všechno pozlátko bylo jen pro fotografy. Ti se totiž dle zaběhlých koncertních pravidel musí po třetí písničce sbalit a foťáky schovat. Na web a sociální sítě tedy půjde jen to zajímavé ze začátku show, ten zbytek už se ale nikde na oficiálních místech většinou neobjeví.

Jako fanoušek se pak chtě nechtě musíte ptát, zda jste nebyl tak trochu podveden. A absence velkých hitů "Happy Up Here" nebo "Eple" přitom z toho všeho nakonec bolí nejméně. Očekávání, jaké s sebou Röyksopp přivezli, bylo nemalé. A oni neodehráli špatné vystoupení - to nikdo neříká a nelze ignorovat, že většina sálu se dobře bavila. Jen to místo náladotvorného živého koncertu byl spíše takový trochu lepší DJ set. Sice extrémně vzácný a přivezený do Prahy po šíleně dlouhé době, ale pořád jen DJ set.

Takže proto musíme s těžkým srdcem hovořit o rozčarování. Jít na Röyksopp totiž bylo jako koukat se na reklamy na fastfood, který právě oznámil nový burger v nabídce. Těšíte se na pestré barvy, obří velikost, spoustu čerstvé zeleniny, pořádný flák masa, šťavnatou omáčku a nadýchanou housku. A pak vám na stole přistane ta realita.