Narajama je na domácí scéně unikát. Kapela, která hraje - sice s pauzou - více než čtvrt století, kapela, která nepotřebuje do světa křičet, jak je dobrá, kapela, která se nepotřebuje a nechce podbízet středoproudému posluchači. Má svůj věrný okruh, na který se může spolehnout. Ty, kteří pozorně naslouchají, nejdou po povrchu, spojují si souvislosti.

Těžko říct, čím to je, ale z hudby, kterou Narajama tvoří, mám podobný dojem jako z projektů, kterými prošla Iva Bittová. Snad je to tím nepřeslechnutelným spojením s folklórní tradicí, snad je to specifické fluidum, které má jižní Morava (Narajama je z Kyjova, Bittová sice z Bruntálu, ale s jihem neodmyslitelně spjatá). Anebo je to prosté nasycení vlastní hudby neukojitelným hledačstvím, pro které je každý, byť sebemenší, vliv hodný prozkoumání.

Narajama na své nové desce "Concurrere" halí do rámce rockové hudby ledacos. Nejpodstatnější je asi lidová hudba, přece jen cimbál je už po léta nosným prvkem jejich muziky. Jenže ten ani tak neodkazuje na moravské cimbálovky jako spíše na etnickou hudbu z Blízkého a Středního východu. K tomu se přidává špetka afrických rytmů, které volně přecházejí do jazzu. A aby lidovek nebylo málo, hned ve třech případech se Narajama svým vlastním způsobem chopila lidových textů: "Brodil Jano koně" dostává díky velmi úspornému perkusnímu doprovodu s rockovými výjezdy až děsivý charakter, lidovka "Kalina" je pro změnu podložena výraznou basovou linkou. Hranice mizí, hudba je jen jedna. Tyto z gruntu předělané lidovky tvoří jeden pól desky.

Druhým jsou pak skladby, které si hrají s textem. S jazykem pracují jako s tvárným materiálem, zvuk je důležitější než obsah. A tady se na mysl dere další Brňan, fyzický básník Petr Váša. Písničky jako "Jil" ("Bdí, zazděná / zdráhá se jít domů / váhá, v rukou / hlínu světa, jíl / bludný co vetkal / padlý stín") nebo "Banana Beat" jsou vlastně hříčky. Ale hříčky po čertech zábavné svou textovou i hudební nespoutaností. A aby toho nebylo málo, dojde i na Talking Heads. Natolik široké jsou vlivy, které Narajama zpracovává.

Ale i ty zmíněné hříčky umí být temné. Ne nadarmo je přebal desky černý, s bílou kresbou, která je zároveň konkrétní i abstraktní. To je ostatně asi dojem z celého alba. "Cuncurrere" není volnou abstraktní koláží beze smyslu. Věci zde mají řád a smysl, čerpají z minulosti, z tradice. Zároveň je ale pevně řadí do doby postmoderní.