Pharrella Williamse dnes už není třeba nikomu představovat. Po globálním úspěchu s megahity "Get Lucky", "Blurred Lines" a hlavně "Happy" je z něj taková hvězda, že už bude mít nejspíš o paparazzi před domem postaráno až do důchodu. Neskutečné úspěchy staré jen pár let ale tehdy ukázaly, že existuje poměrně početná skupina posluchačů, která vůbec netuší, že není žádným one-hit wonderem, ale člověkem, který udává směr populární hudbě posledních dvaceti letech jako málokdo.

Jmenovat všechny ty, kterým svou produkcí pomohl ke slávě, by mohlo zabrat celou recenzi a stejně bychom mezi všemi těmi umělci od Gwen Stefani přes Justina Timberlakea, Snoop Dogga, Kelis až po Britney Spears určitě ještě na někoho důležitého zapomněli. Přesto všechno ale jeho největší hitová klenotnice zůstávala dlouhá léta uzavřená jen pro uši těch nejvěrnějších. Diskografie jeho vlastní skupiny N.E.R.D. totiž do našich krajů nikdy nedorazila s takovou propagací, aby si toho zdejší milovníci popu, R'n'B, soulu a hip hopu všimli natolik, že by jejich jméno každý znal a po zásluze si z jejich tvorby sedl na zadek.

Vidět to ostatně bylo i na bohužel jediném tuzemském koncertě samotného Pharrella v Praze, kde, když na scénu naběhl Shay Haley a spustil "She Wants To Move" jako vlastně jediný singl formace, který se v našich komerčních rádiích v roce 2004 občas hrával, lidi nevěděli, co se vlastně děje.

Pokud také vy patříte do skupiny, jež s triem Pharrell Williams, Shay Haley a Chad Hugo pod jednou značkou zatím neměla tu čest, doplňte si znalosti, i dnes by se hodnocení dosavadních čtyř studiovek pohybovalo minimálně od osmičky výše.

Pátá řadovka už je na tom ale jinak. Začíná totiž slovy: "Pravda tě osvobodí. Nejdříve tě ale pořádně naštve." Dává to smysl, ambice, sdělení i produkce jsou zde totiž zcela jinde. Zatímco dříve šlo v prvé řadě o to složit a zprodukovat líbivou hudební složku, do níž se zasadil text, který většinou pojednával o holkách, párty a penězích (čest výjimkám, takové "Everyone Nose" coby varování před užíváním drog mělo také něco do sebe), tentokrát se N.E.R.D. zaměřili primárně na to, aby něco řekli.

"Byl jsem zen, ale teď to tak dál nejde", zpívá Skateboard P v novince "1000" a ve všech těch naštvaných a kritických textech stěží poznáváte toho líbezného medvídka z poroty pěvecké reality show "The Voice", kde byl tak milý, že byste ho málem podrbali za ušima.

A o co vlastně tentokrát jde, že se tak razantně zatočilo kormidlem? Samozřejmě o aktuální situaci v Americe. O rasismus, policejní brutalitu, nesmyslné zásahy proti afroamerickému obyvatelstvu a vůbec utlačování menšin. Tedy o témata, jaká si Kendrick Lamar dává k snídani, a tušíte správně, ani on tady nechybí. Není ale jediným slavným kamarádem, který přispěchal s nějakou to vzteklou slokou o aktuálních problémech, která hodnocení z amerických recenzí jako obvykle šponují nahoru. Mezi hosty naleznete také Andrého 3000 z OutKast, Futurea, Gucci Manea, Walea, angažovanou rapperku M.I.A., ale dokonce i Rihannu s Edem Sheeranem. Ti všichni tentokrát dávají stranou své obvyklé hudební polohy a zejména u posledních dvou jmenovaných ukazují další ze svých dosud neprobádaných stránek.

Nutno ale zároveň dodat, že až na pár vydařených slovních obratů a myšlenek nepřináší N.E.R.D. & spol. na stůl nic moc nového ani překvapivého. Tedy pokud se na to budeme dívat pohledem posluchače, kterému podobně sdělná alba prošla sluchovody v posledních měsících poměrně pravidelně od interpretů všech možných druhů a žánrů.

Tím spíše je třeba vzít v potaz i hudební stránku a je to právě ona, která desce podkopává nohy. Všechny ty elektronické elementy, úderné beaty a experimenty získávají prostor na úkor tradičním hudebním nástrojům a líbivým melodiím, které jsme z předchozích desek kapely znávali, a i když na jednu stranu místy podporují až agresivní texty, vadí to. Nová slupka je bohužel ve většině stopáže natolik nepřístupná, že se nabízí označit "No One Ever Really Dies" za téměř neposlouchatelné.

A to není problém jen z pohledu fanoušků starší tvorby, která na podobný vývoj nebyla zvědavá, ale také těch potenciálních nových, které by N.E.R.D. rádi oslovili, jenže se jim to vzhledem k chybějící rovnováze mezi hudbou a texty nepodaří tak, jak to zvládají například Macklemore nebo Beyoncé. Ti totiž ty vážnější myšlenky dokážou prodat masám právě díky stravitelnější hudební složce. Bez hitů tak bohužel aktuální materiál zůstává angažovanou snahou o změnu, jejíž sdělení se ale dostane jen k těm, kteří ho slyšet nepotřebují.