Jak vypadala anglická black music před Craigem Davidem? Mark Morrison je ve vězení, George Michael u soudu (nebo na veřejných záchodcích), M People, Seal nebo Soul II Soul už mají svoje nejlepší léta za sebou a pokusy jako Eternal, Honeyz nebo Shola Ama vydávají jedno horší album než druhé. Jedním slovem nuda a tak Britům nezbývá než poslouchat americké hvězdy. To všechno před tím, než se zjevil Craig David a před dvěma lety nastartoval výbuch. Černá hudba je dnes v UK nejexkluzivnějším artiklem a angličtí interpreti začínají útočit na kdysi nedostižitelné americké vzory. V srdci všeho je UK garage (nebo jestli chcete two-step), ke které se přidávají postupy americké R&B a hip hopu jako nadstavba. Podtrhněte a sečtěte a pokud jste se nikde nespletli, vyjít vám musí - druhé album Craiga Davida "Slicker Than Your Average".

Craig David zazářil poprvé jako vokalista na megahitu (tehdy ještě dvojice) The Artful Dodger "Rewind". Píseň definovala zvuk anglického two-stepu, který od roku 1999 vládne tanečním parketům v UK. Mladičký zpěvák s vynikajícím hlasovým potenciálem vystoupil ze stínu prvního hitu hned v létě následujícího roku s "Fill Me In" a "7 Days". Následovalo první album "Born To Do It" v produkci Marka Hilla, jedné poloviny právě Artful Dodger. Nebyl to ale čistý two-step, nýbrž moderní pop a vzešel z něho i celoevropský hit "Walking Away". Úspěch na sebe nenechal dlouho čekat ani za mořem, kde Craig překvapivě pronikl mezi smetánku černé hudby. Na konci roku 2001 bylo jasné, že tenhle chlapík byl zrozen k velkým věcem. Předurčuje ho k nim hlavně jeho vynikající hlas, který nemá nejmenší slabinu. Craig může zpívat falsetem, vyprávět a napůl rapovat i romanticky se rozplývat. Jeho oblíbeným trikem jsou rychlé přechody mezi vysokými a nízkými tóny, nad kterými můžeme jen kroutit hlavou. Může někdo s takovým hlasem zpívat o něčem jiném než o lásce?

Letos v létě bylo na ostrovech v módě míchat two step, R&B a hip hop a "Slicker Than Your Average" přesně zapadá do téhle atmosféry. Důležité slovo má znovu Mark Hill, který napsal čtyři vesměs pomalé písně a pomalu se mu daří vyvléknout se z nálepky čistě 2 stepového producenta. Ani "Hidden Agenda" (příští singl) nebo "You Don't Miss..." ale podle mne nedosahují kvalit "Walking Away" nebo "7 Days" z první desky. Zvuk "Slicker..." ale drží pohromadě anglická producentská dvojka The Ignorants (pochlubit se můžou prací pro Pet Shop Boys nebo Honeyz.) Ti ukázali ramena už ve vynikajícím pilotním singlu "What‘s Your Flava". Synetický funk s Craigem, který přirovnává dívky k různým druhům zmrzliny, patří k zaslouženým hitům konce roku. (K mému překvapení ho do vysílání pouští i trochu dezorientovaní dramaturgové velkých českých rozhlasových a televizních stanic). The Ignorants jsou ale podepsáni i pod táhlými (a nijak objevnými) baladami "Personal" a "Spanish". V první z nich se v jednom verši Craig zpovídá, jak výtečné je chodit ve spodním prádle jeho přítelkyně. Tady sice Craig exceluje svým hlasem, ale de facto nemá co zpívat. Druhou jmenovanou navíc zkazí svým rapem Duke One. Takhle slabého rappera jsem už dlouho neslyšel a že se někdo takový objeví právě na desce Mr. Davida bych nikdy nečekal. (Sakra, v UK je tolik vynikajících MCs, stačí si zapnout nějakého piráta a Craig si pustí na album takového béčkaře!)

Craig David stojí pevnýma nohama mezi hypermoderními produkcemi a klasickým popem. Co se týče prvního, je třeba před The Ignorants a Hillem dát klobouk dolů, protože se můžou směle rovnat s producenty z druhé strany oceánu. Navíc vytvořili pro Davida opravdu svébytný zvuk (všimejte si dobře jeho klonů), který vychází z londýnského two-stepu a má v sobě i hodně z amerického hip hopu. Tak třeba "Eenie Meenie" změní hned třikrát tempo, začne jako futuristický hip hop (ala Neptunes), v druhé polovině pokračuje jako čisté R&B, aby ke konci nastoupila podzemní garage a vynikající MC Onyxstone jako z nějaké pirátské vysílačky. Desku odstartují hned tři výrazně rytmické skladby - přičemž "Fast Cars" mají asi nejblíže k současnému americkému hip hopu. Čtvrtý track v pořadí - druhý singl "Hidden Agenda" - je zase R&B balada amerického střihu. Dá se předpokládat, že Craig chce s touto deskou zaútočit na Ameriku v ještě větším stylu než na "Born To Do It" a nevidím důvod, proč by se mu to nemělo podařit. Pořád je ale dost anglický (ohlasy two stepu jsou u něj slyšet snad ještě více než na první desce).

"Slicker" má i pár slabších momentů. Žádná z balad nedosahuje kvalit pomalých písní z první desky (snad až na "You Don‘t Miss Your Water"). Trochu diskutabilní je i duet se Stingem v "Rise & Fall". Pěkně si tam chlapci notují o tom, jak těžké je být slavný, když ztratíte kamarády, přítelkyni a taky integritu (sic!). No a přitom to není nic jiného než účelový hit pro mainstreamová rádia. (Tím ale nechci říct, že by to byla špatná píseň - to vůbec ne!) A závěrečná "World Filled With Love" je zase přesně ten typ písní, kterými uzavírají svoje desky U2. Naštěstí jen hudebně - bez kázání o světovém míru. Asi tím chce navodit pozitivní poselství, po drsném začátku...

Craig se na této desce snad konečně zbavil přívlastku teenagerská hvězda. "Born To Do It" nebylo celkově lepší album než novinka, ale mělo něco, co na "Slicker" chybí. Určitou nedokonalost, která mu dodávala duši. "Slicker Than Your Average" je skoro dokonalá popová deska, se všemi ingrediencemi, které popová deska má mít. Hity pro rádia, rychlé věci pro dancefloory i cajdáky for ladies, včetně jedoho latino tracku. A bůh ví, že letos žádná takhle dokonalá deska nevyšla, což ale neznamená, že mi nechybí nevinnost prvního alba, ze kterého ještě nebylo jasné, že z Craiga Davida bude továrna na hity a peníze. Všimněte si přebalu CD, na kterém Craig vypadá jako svůj vlastní portrét z muzea voskových figurín Madame Tussaud a ne jako člověk z masa a kosti. "Tell Me What‘s Changed" zpívá na jedné z nejlepších písní alba a moje otázka na konec nemůže být jiná.