Chieftains jsou patrně světově nejúspěšnější irskou kapelou, které se daří se ctí popularizovat domácí folklór. Jsou živým důkazem toho, že zdroj inspirace, který si vybrali, je nevyčerpatelný. Za celou dobu své existence nepolevili v ďábelském tempu vydávání, na každý rok vychází v průměru jedna deska, což je na více než čtyřicetiletou historii kapely obdivuhodné (kdo ví, jaká je čeká budoucnost, nedávné nečekané úmrtí jednoho z členů - Dereka Bella, se skupinou poměrně zatřáslo). Čas od času prokládají "tradičně irská" alba komerčněji laděnými projekty v podobě jakýchsi "sessions" s mediálně provařenými tvářemi všerůzných stylů - v živé paměti můžeme mít desku "Long Black Veil" /1995, RCA/, kde ku cti (i uměleckému prospěchu) obou stran zahostovali například Sinéad O'Connor, Mick Jagger, Sting či Mark Knopfler. Nyní přichází na svět nahrávka, která může až mást svým obalem a vybranými hosty, nahrávka, která bere vítr z plachet těm, kdo nad country a jeho "pivními" mutacemi již dávno zlomili hůl, nahrávka, která dává mnohým zúčastněným šanci na rehabilitaci své často pochmuřené pověsti - "The Nashville Sessions".

Country od Chieftains je sympatické v tom, že tomu "originálnímu" nashvillskému je na hony vzdálené. Používá v podstatě stejné prostředky (tj. dominující housle, kytara, banjo... zde ještě flétny), je však obohaceno o cosi tradičního irského a o živel, který je možné zažít jen v irské hospodě. Jsou zjevně inspirováni kořeny nashvillského country (připomeňme, že už před deseti lety nahráli album "Another Country", ovlivněné těmito končinami), které místy dosahuje až bluegrasovského instrumentálního "honění" ("Cindy", "Ladies Pantalettes/Belles of Blackville..."), plynule však v rámci skladeb přecházejí v typicky irské harmonie a rytmy, tedy do své "mateřštiny" ("Sally Goodin"), na utahané country balady (kterým se vždy vyvarovat nedaří - "I'll Be All Smiles Tonight") dokáží nasadit atmosféru hodnou tradičních sychravých irských příběhů ("Molly Bán (Bawn)"). Oproti již citované "Long Black Veil" je to nahrávka o poznání živelnější (na druhou stranu v klidu domácího prostředí ne tak "poslechová"), v lecčems jí je velmi podobná - kromě zařazení závěrečného jamu, který tam podpořili Rolling Stones, může zde, alespoň náladou písní, vyvstanout podobenství Sinéad O'Connor s Alison Krauss.

"The Nashville Sessions" více než cokoli jiného připomínají hypotetický jubilejní sraz spolužáků z pomyslné irské country konzervatoře. Má klasicky oslavnou atmosféru, prostředí evokuje zakouřený našlapaný tradiční irský pub, v němž málokdo odolá divokému tanečnímu parketu. Na pódiu se u mikrofonů a nástrojů střídají profesionální kolegové různých charakterů a ražení, od zpěvaček jako Patty Griffin či Alison Krauss, které shodou náhod obstarávají spíše pomalejší, tesknější písně, přes rozdivočelé vařící duo Gillian Welch a David Rawlings až po patrně nejpopulárnějšího světového, nespoutaného banjistu Bélu Flecka, aby se při závěrečném desetiminutovém jamu, tradicionálu "Give The Fiddler A Dram", mohli vyřádit skoro všichni. Na to, jaký má nahrávka komerční potenciál, je velmi uvolněná; spontánní radost ze hry je přirozená, blyštivá sláva a upravenost některých muzikantů zůstala za dveřmi lokálu, patrně hlídaná řidiči v limuzínách.

Toho večera nešlo o nic a současně šlo o všechno. Muselo by být krásné zažít podobně nabitou session v opravdovském, přirozeném, nestudiovém prostředí.