Sleigh Bells na "Kid Kruschev" pokračují v beznaději a žánrové roztříštěnosti

Tvorba Sleigh Bells v posledních letech přešla do fáze, kdy její autory můžete podle otřepané fráze asi buď milovat, nebo nenávidět. Zatímco první tábor má s kapelou skoro až duchovní vztah a dokáže transkribovat šifry jejího nesnadného žánrového jazyka, ti z druhého tábora její hudbu můžou odsoudit jako překombinovaný nesmysl. Každá sorta posluchačů má vlastně svou pravdu. Shred-popové duo z Floridy / New Jersey nebylo snadné na poslech už od svého debutu. Zatímco "Treats" a částečně "Reign Of Terror" byly napříč hudebními médii a fanoušky ještě adorované, s dalšími deskami se skupina stává záležitostí pro několik vyvolených.

Snad i odpůrci jejich kreativní filozofie ale musí uznat jednu věc - to, jak hudebníci umělecky rostou, nelpí na minulých úspěších ani se nepokouší uspokojit davy. Po "Reign Of Terror" si jdou vlastní cestou, nezávislou na odezvě zvenčí, a jsou tedy naprosto svobodní. To není příliš častý jev v době, kdy se i ti nejsilnější ubírají ke kompromisům a natáčí alba jenom na uspokojení labelu a vlastní peněženky. Komplikovaná tvorba posledních Sleigh Bells může těžko uspokojovat masy a kompromis musí být v jejich slovníku snad hanlivým výrazem. Kdo je však naladěn na podobnou strunu jako oni, zažívá v posledních pěti letech ve víceméně pravidelných intervalech hudební hody.

Digitální minialbum "Kid Kruschev" není v tomto směru výjimkou. Nevyrovnanost jeho ústředního tvůrce Dereka Millera se znovu odráží na roztříštěnosti materiálu, a muzikant tak plynule navazuje na poslední "Jessiku Rabbit". Předěly v písňových stavbách ale nejsou tak násilné, šílenství je utlumeno na hranici snesitelnosti a skrze hlukovou bouři prosvítají paprsky. Obsahově je to pokračování umělcova rozervaného boje se sebou samotným a dobou.

"Jsem jenom skořápka člověka," filtruje Miller své pocity skrze procítěný pěvecký projev Krauss v "And Saints". "Udělám to, skočím. Už toho bylo dost," svěřuje se se suicidálními myšlenkami v tikající bombě "Blue Trash Mattress Fire". Zoufalství nemizí, s neuspokojivou situací ve světě se jenom prohlubuje. "Vypadá to, jako bychom se připravovali na poslední dějství," nevidí nadějné vyhlídky slova "Show Me The Door". Zdá se, že i do Chruščova skupina propašovala vzkaz Donaldu Trumpovi...

Hlavní tahouny nahrávky najdete ve dvojici songů "All Saints" / "Rainmaker". Není asi náhodou, že i ony dva jsou z celého tracklistu nejčitelnější. "And Saints" je otevřená rána. Posluchač čeká na moment, kdy se to zlověstné tepání zlomí a přijde zase nějaký druh zvukového Waterloo. Tentokrát se ale nic neděje. Je to snový stav, který dává iluzi, že nikdy neskončí, až se píseň díky závěrečnému klavíru nakonec rozletí někam ke hvězdám.

"Rainmaker" je o něco melodičtější, a tak poskytuje dostatek prostoru pro hlasové kreace zpěvačky. Miller v produkci chytře zrecykloval dosud hříšně nevyužitý motiv z traileru pro "Reign Of Terror". To jen dokazuje, nakolik si hudebník svých výtvorů cení; škoda každého nápadu, který není řádně zpracován. Co v šest let staré upoutávce řinčelo heavy metalovými kytarami, se nyní proměnilo v derivát popu a emocionální smrště.

A aby pozornost příznivců nezakrněla, je tu táborákové překvapení "Florida Thunderstorm". Zatímco v první minutě vás udivením možná napadne, že chcete celé akustické album, v druhé půli přijde klasická Sleigh Bells zápletka a letní večer se obalí naprosto (ne)hodícím se chladem a mrtvou atmosférou. Jako by se Florida v názvu rázem propadla do paralelního světa Upside Down ze seriálu "Stranger Things"... Takže ne. S tím akustickým albem to asi nevyjde.

A vypadá to, že vnitřní napětí autorů také nehodlá polevit. Výsledkem je ale další neotřelý počin.