Jakub, pak Kittchen v masce, teď zas Jakub. Jaké to je teď bez masky? Co ti to dává navíc? Co naopak bere?

To je pro mě asi ještě brzo zkoumat. Asi jde spíš o návrat k jednoduchosti, zpívat a hrát bez masky. Je to pohodlnější trochu, nemusím řešit brejle, čepici. Zároveň prostě není kam se schovat. V masce máš soukromí, tady má celej svět přístup k tvejm emocím, k tvýmu obličeji. Občas cejtim v tomhle směru určitej diskomfort. Když o tom ale přemejšlim, s kapelou, jako je Zvíře, za zádama, je to teď mnohem lepší, než kdysi s Obří broskví. Vlastně to teď začíná bejt docela vzrušující.

Co tě vedlo k takové skoro až radikální změně se otevřít? Ovlivnilo tě třeba, že ses stal poprvé otcem?

Když jsem před šesti lety začínal s Kittchenem, byl jsem nadšenej tou lehkostí. Všechno se dalo udělat. Nahrávat na telefon, na mikrofon služebního počítače. Objevil jsem celej novej svět práce s lehkostí a radostí, všechno je možný, hurá. A už na začátku mi došlo, že bych si tuhle lehkonohost chtěl zachovat. Po třech deskách, hodně intimních a čím dál osobnějších deskách, jsem si řekl, že bych měl dělat něco jinýho. Abych Kittchena zbytečně neždímal a nemordoval. Zároveň se mi nasbíralo pár písniček, který se pro kuchaře a jeho svět prostě nehodily. Že budu otcem, jsem v tý chvíli ještě zdaleka nevěděl. Ale už loni na jaře jsem to naplánoval tak, že jsme všechny velký práce na Zvířeti dokončili v době, kdy se Maruška narodila.

U tebe je zajímavé, že se chceš schovávat, obklopovat lidmi, ale vlastně chceš být hodně i sám za sebe a dělat normální silný pop. Je to, jako bys bojoval sám se sebou, jako bys sám sebe nechtěl pustit ven. Vnímáš to tak i ty sám?

Já jsem od přírody introvert. Což jsem taky zjistil, až když jsem přestal pít alkohol. Ve společnosti se přepnu, nakopnu nějakej veselej mód a myslím, že je se mnou docela sranda. Rád se obklopuju blízkejma lidma, se kterejma se cejtim bezpečně. Ale třeba na velký koncerty už moc nechodim, blízkej kontakt s větším množstvím lidí je mi fakt nepříjemnej. Možná proto je mi dobře bejt zalezlej a dělat hudbu. Zároveň jsem vyrostl na Beatles, takovej ten přirozenej pop mám v sobě, mám moc rád, když hudba zabere a lidem se nahrne srdce do krku. Jen se mi příčí snažit se tu hudbu nacpat do nějakýho radio friendly formátu. Je to pro mě hodně osobní, životně důležitá věc... a rozhodně ji nebudu měnit a modifikovat jen proto, aby nás zahrálo nějaký rádio. Takže pop mám v srdci, ale plastický operace svejch písniček kvůli lepší hratelnosti odmítám.

Hraje projekt Zvíře jménem Podzim momentálně prim v tvém muzikantském životě? Kam má nasměrováno? Máš s ním velké plány, nebo se spíš jedná o jednorázovou záležitost?

Původní plán byl udělat podzimní kapelu, natočit desku, napsat knížku a odehrát tři podzimní koncerty. A pokud se to celé povede, sejde se ta podzimní kapela jednou za rok či dva a odehraje na přelomu října a listopadu sérii větších koncertů s dobrým zvukem a projekcema... A protože jsme všechno dodrželi a všechny tři koncerty byly úžasný, už máme z šesti plánovanejch koncertů ten první zabookovanej. Momentálně se mi v hudebním životě setkávají Zvíře, Obří broskev a Kittchen. Ale nejzuřivějš si o svý porce času řiká Zvíře. To je fakt.

Jak jsi už nakousl, typ hudby Zvířete přímo vybízí k zajímavým podkreslujícím projekcím. Myslíš si, že by se bez nich dílo nedotáhlo do úplného konce? Je pro tebe důležitý vizuál a jak to působí na lidi?

Zvíře je tým. A v tom týmu je Linda, která natáčí, animuje, fotí... ale hlavně pro nás připravuje koncertní projekce. Chtěli bychom, aby ty koncerty zůstaly výjimečné jak pro nás, tak pro návštěvníky. Abychom všichni společně zažili něco jedinečnýho a unikátního. Projekce jsou jednou z důležitejch složek, z kterých se ten zážitek skládá.

K desce je i stejnojmenná kniha. Funguje odděleně od desky, nebo se vzájemně dokreslují, propojují? Čím bych případně měla začít? Čtením, nebo poslechem?

Knížku jsem psal z poznámek a sestavoval z obrázků, který jsem pořizoval v průběhu natáčení hudby. A pak jsem letos na jaře sedl a psal. Kniha odhaluje příběh, kterej je za těma písničkama ukrytej. Některý verše či písničky můžou po přečtení knížky dostat trochu jinej smysl, možná víc vystoupí do popředí to samotný Zvíře. Zároveň jsem se snažil, aby obě věci, kniha i deska, fungovaly na sto procent, samy o sobě.

Jak jsi říkal, Zvíře je tým, který tvoří, tuším, osmnáct lidí. Čekal jsi zkraje úvah o tomto projektu, že vás bude tolik? Jak jste se dali dohromady? Dá se vůbec ukočírovat takové množství lidí v rámci komunikace, tvoření, scházení se na zkouškách a nahrávání?

Od začátku jsem to měl vymyšlený jako velkou kapelu. Napsal jsem asi dvaceti kamarádům, se kterými jsem hrál nebo chtěl hrát, poslal jsem jim náčrtky několika písní a ten plán, o kterým jsem už mluvil. A většina do toho šla se mnou. K mýmu a vůbec asi všeobecnýmu překvapení byla ta spolupráce ve valný většině parádní. Sešli jsme se dvakrát ve velkým studiu v Jinočanech, jednou jsme byli v Animanu Tomáše Neuwertha a pak hodně ve studiích Aid Kida a Tomáše Havlena. Potkávali jsme se v různejch variantách, ale nejlepší to bylo právě na začátku a na konci, když jsme byli všichni. Pokud vím, všichni to brali jako pozvání k zajímavý věci, každej se na tom chtěl podílet po svým a přinýst to nejlepší. Těžko říct, jestli se to dá takhle úplně zopakovat nebo vydržet dlouho, ale tady je ta sezónní pravidelnost a jen pár koncertů do roka jednoznačný plus.

Mluví se o vás jako o superkapele. Vnímáš to taky tak? Není to svým způsobem břímě, že se od vás hodně očekává?

Superkapela, to nám byl trochu čert dlužnej. On je to vlastně terminus technicus, výraz, kterej se používá pro kapely, jejichž členové jsou buď známí a respektovaní sami, nebo se svejma vlastníma kapelama. Takže jo, de facto tenhle termín naplňujeme, máme Kittchena, Aid Kida, Tomáše Neuwertha, Marušku Puttnerovou i Marii Kieslowski... a třeba Veru s Ondrou z kapely 27 nebo dalšího Ondru, tentokrát s Andreou, kteří hrajou s Matematem. Jenže jakmile tu superkapelu někdo vytáhl v novinách, pro spoustu lidí jsme se stali přeceňovanou a nafoukanou skupinou ještě před tím, než nás mohl kdokoli slyšet.

Vysoký očekávání jsme měli hlavně všichni uvnitř Zvířete, nějakou extra tíhu jsme kolem toho ale necejtili. Náš plán byl natočit podzimní desku a vydat knížku... a během toho jsme si užili takový zábavy a takový radosti a společný tvorby... že jsme, myslím, opravdu spokojení.

Hlásí se potom, co vyšla deska, ještě další umělci, že by se rádi ke Zvířeti přidali?

Máme pár adeptů, o kterých víme, že by o hraní s náma stáli. Některý z nich jsme v průběhu práce na desce oslovili a třeba jsme nestihli natočit vymyšlený party, od jiných zatím jen víme, že by si s náma rádi zahráli. Vymysleli jsme ale písničky tak, aby se daly dobře zpívat společně. Takže se k nám na koncertech může přidat vlastně úplně každej.

Máte v plánu hrát pár koncertů. Budou ve vaší početné sestavě, nebo jen v nějaké okleštěné? Dá se vůbec zkoordinovat takový počet a domluvit se na živém hraní? Budou vystoupení i mimo vaši podzimní sezónu?

Plán je hrát co nejvíc společně v co nejširší sestavě. Jedna z nejlepších věcí na Zvířeti je to setkávání. Než se všichni přivítáme, trvá to asi dvacet minut, ale stejnak je to bezva. Vzhledem k tomu, že jsou všichni z kapely dost vytížení, a protože potřebujeme velké pódium a dobrý zvuk, vymyslel jsem, že budeme hrát primárně na podzim, jen pár koncertů v řadě a jen v těch klubech, kam se vejdeme i s projekcema a s kočárkama a se vším tim spadaným listím. Jednak se na tejden všichni dokážeme dostatečně dlouho dopředu vyvázat z ostatních povinností, jednak v tom zůstane kus tý výjimečnosti. Pozveme lidi na pár míst zazpívat si v tom ponurým podzimu kolem písničky o světle a naději.

Proč jsou temné písně o naději a světle právě tohoto ražení?

Myslím, že hudba je pro mne způsob komunikace. S našima posluchačema pochopitelně. Ale hlavně mě samotnýho se mnou samym. A jak je vidět, k řešení a zpracovávání jsem měl spoustu temnejch a těžkejch témat. Do určitý míry to bude způsobený dlouholetejma problémama s alkoholem v mý osobní i rodinný historii.

Jak dlouho už nepiješ?

Za pár dní to bude rok, co nepiju... A začínal jsem tak ve dvaceti, ale zvolna... Od pětadvaceti vejš už to začlo bejt zajímavý.

Co tě zlomilo natolik, že jsi s tím seknul?

Zjistil jsem, že žádnej z těch způsobů omezování prostě nefunguje dostatečně dobře. Zlom byl vánoční večírek. Chystal jsem se tam jen na chvilku s tim, že druhej den mám hodně povinností a zařizování, a probudil jsem se dopoledne s nejhorší kocovinou na světě. Na gauči v práci. A to byla ta poslední kapka... Trable jsem s tím měl pár let zpět fest.

Má to souvislost s knížkou "Když piješ...", kterou jsi vydal letos?

Ta vznikla vlastně ještě před tím. Minulej listopad jsme s přítelkyní jeli do Portugalska na dva měsíce, kde jsem na ní pracoval. Když jsme se vrátili, zjistili jsme, že je Máša těhotná... No, a krátce nato byl ten večírek... Tak asi i ta zodpovědnost za miminko.

Když se zaměřím na konkrétní texty, kdy jsi viděl ty labutí šíje a co to znamená?

Labutí šíje jsem viděl při jednom holotropním dejchání, krásný majestátní štíhlý věže se lámaly a řítily dolů. A těžko úplně přesně říct, co to znamená. Já si myslim, že je to moje osobní konfrontace se zážitkem, kdy se něco nádhernýho postupně rozpadá a oprejskává v nekompromisním proudu řítícího se času.

Jak to bylo s tou soutěží o znělku na Kolínským nádraží a kde se vzal ten příběh o tý blondýně?

Ona to vlastně byla soutěž, která nabídla stopu nahrávky kolínskýho nádraží a asi dvacet různých hudebníků z tý stopy dělalo písničku. Já to odkládal a poslední den před uzávěrkou jsem se do toho ponořil... a vylezl základ písničky "Kolíne". Ta blondýna mě samotnýho překvapila, když jsem ji v tom textu najednou objevil. Ale pak jsem začal zkoumat, co může bejt zač, a postupně se mi před očima rozvinul příběh, kterej přetekl do dalších písniček a do knížky.

Píseň "Černou" se dřív jmenovala "Alice". Proč a o koho jde?

Sampl, kterej rozjel první demosnímek týhle písničky, pocházel z bubnů z jedný části počítačový hry o Alence v říši šílenství "Alice, Madness Return". Tak proto.

Jak je to s těmi snědenými psy a sny?

Když se v Kittchenovi objevilo: "V noci sníš mé, já sním tvé psy", byla to variace na text písničky "Pan Sen" z třetí desky Kryštofa, kterou produkoval Jan P. Muchow a která mě tuze bavila. Ha. Fakt. Písnička "Satelity" na Zvířeti vznikla tak, že ke mně přišel na návštěvu Dominik Zezula z Dětí mezi reprákama, že spolu budem pracovat na písničce. Nahrál mi ty čtyři akordy a mě začal napadat text, tak jsem ho, chudáka, vystrnadil. A než došel z Letenskýho náměstí do Liberálu, měl jsem slova hotový. V tý době běžela nějaká kampaň a na billboardech stálo: "Sni svý sny!" A bylo to.

Spolupracoval jsi s Vladivojnou La Chia. Jaká to byla spolupráce? Budete pokračovat na společném projektu i nadále?

Vladivojna je báječná. Výjimečná hudebnice, má skvělej hlas, totální nasazení, navenek extrovertní nukleární nálož, vevnitř těžko přesně říct. Je tuze zábavný s ní trávit čas, ani se nenaděješ a hraješ badminton, zatímco Vojna diriguje tvoji těhotnou holku Mášu a naši společnou galeristku Magdalenu, aby jí rovně stály, ať může skákat přes gumu sestavu, který řiká chůdky.... A je super s ní hrát. Takže doufám, že spolu uděláme výstavy, natočíme desku a ještě, až budem starý, budou nám chodit tantiémy.

Budete Zvíře remixovat jako Kittchena?

Nějaký remixy se chystaj', ale zatím nevíme nic konkrétního.

Aby toho nebylo málo, tak tvoříš divadelní, filmovou hudbu, ilustruješ, píšeš blog a mnoho dalšího. Na čem dalším momentálně ještě pracuješ?

Teď se snažím pracovní aktivity spíš omezit a trávit co nejvíc času se svou ženou a dcerou. Takže tenhle rok si už nic navrch nabírat nebudu... Ale v psaní a ilustrování knížek bych chtěl určitě pokračovat... No, a nejspíš mě to nenechá a zase začnu kutit nějakou hudbu.