Za všechno můžou Two Door Cinema Club. Byli to právě oni, kdo na své jarní turné, z jehož pražské zastávky jsme vám přinesli report, vzali skupinu Blaenavon. Tehdy byli jen do počtu, zastínili je totiž ještě nadějnější Parcels, kteří hráli před nimi. Po oznámení koncertu v Chapeau Rouge jsem si ale řekl, že jim dám ještě šanci, a do vyprodaného klubu v neděli večer zasněženou Prahou vyrazil především za nimi. S vědomím toho, že překvapení je pryč a že po naposlouchávání debutové desky "That's Your Lot" už nelze nebýt alespoň příjemně natěšený.

Ukázalo se ale, že první dojem by měl být zapomenut. Blaenavon totiž byli ještě mnohem lepší než v únoru. Jejich vyhranost umožnila skladbám rozvinout se a vylézt z ulity a člověka kolikrát napadlo, že tak chytlavé refrény přece musel složit někdo povolanější. Třeba Foals. Nebo Kensington. Hitovost takové písničky "Ortodox Man" byla nezpochybnitelná, a když v "I Will Be The World" začal frontman Ben Gregory dávat kytaře co proto a házel hřívou jako pravá rock'n'rollová star, připadali jste si jako v indie rockovém nebi.

Co může být víc? Čím to ještě trumfnout? Přece zakončením koncertu parádním singlem "Prague '99", který našprtaní fanoušci uvítali s euforií, jakou by muzikantům mohli jiní závidět. A když se přiblížil poslední refrén, hlava si už sama domyslela větší scénu a všechny ty rachejtle a konfety, kterými by se to dalo ještě vylepšit. Ne že by to Blaenavon potřebovali. Potenciál ale mají velký a rozhodně bude dobré sledovat je dál.

Nutno dodat, že Blaenavon nebyli tak úplně předkapela a i akce samotná byla spíše propagována jako dvojkoncert, což je dobře, jinak by mě asi nikdy nenapadlo se na ni vypravit. O skupině Sundara Karma jsem totiž do oznámení vystoupení dosud neslyšel. "Skandální!" blikalo by mi v hlavě v případě, že bych se to nikým neoceněné přiznání dočetl v reportáži některého z kolegů. Nebudu se proto pouštět do složitých rozborů a rovnou prozradím, že jsem se to rozhodl propálit proto, že by jinak dostatečně nevyznělo, jak moc příjemné setkání to bylo.

Když si totiž standardně studuji všechny možné interprety předtím, než se na jejich koncert vypravím, často je to souboj v hlavě sesumírovaného očekávání podloženého znalostmi a realitou, která bývá všelijaká. Tentokrát jsem ale vyrazil s čistou hlavou, bez předsudků a s tím, že jeden poslech debutu "Youth Is Only Ever Fun In Retrospect" musí stačit.

A bylo to dobré rozhodnutí. Sundara Karma totiž také hraje výtečný indie rock a i ona by si brzy mohla sáhnout na větší pódia. Její zpěvák, skoro až glamově zmalovaný Oscar "Lulu" Pollock, který vzhledově připomíná Luciuse Malfoye z filmové ságy o Harrym Potterovi, má v hlase podobně plačtivý smutek jako Robert Smith z The Cure a čtrnáct kousků z jeho úst uteklo jako sluneční svit v prosincový podvečer.

V zásadě měla show téhle party čtyři vrcholy. Čtyři písně, které zaujaly na první dobrou. Tou první byla roztancovaná hitovka "She Said", při níž do té doby poměrně statická kapela i lidi v publiku značně rozpohybovali boky, tou další byla podobně rozjařená "Flame", v níž se rozjela i jakási miniaturní variace na kotel. Skvělá byla také "Happy Family", která ve velmi hezky nazvučeném prostoru ukázala, že je jednou z těch velkých písní, na níž tvorba kapely stojí, a na závěr příhodně zaujal vrchol "Explore" čili "Objevuj".

A to je také pointa toho všeho. Svět kolem nabízí spoustu krásy a nebavíme se jen o tom hudebním. Tak tedy objevujme. Stojí to za to.