Jestli jste se minulý týden byli podívat na fenomenální koncert Beth Hart ve Foru Karlín, nemůže vám být jméno Jonnyho Langa neznámé. Na každém místě k sezení totiž ten večer ležel leták lákající právě do Lucerna Music Baru, kde se premiérové české vystoupení člověka, který si zahrál s Rolling Stones, BB Kingem, Ericem Claptonem i Aerosmith, odehrálo.

Jako support se představil Langův dlouholetý kamarád Zane Carney, který pak v hlavním programu doprovázel umělce, jehož sestra se účastnila osmé série americké verze SuperStar. Staromódně, avšak stylově oblečeného zpěváka a kytaristy ale pozorným posluchačům muselo být až líto. Majoritu návštěvníků Lucerna Music Baru totiž sice tentokrát tvořili zejména starší pánové, ale tak hlasitě upovídané publikum nemívají ani kapely, kterým pod pódiem mávají -náctiletá děvčata. "Je to tišší píseň, ale klidně se dál bavte, já jsem jenom předskokan," pronesl v jednu chvíli Carney a člověku bylo za hlučné kolemstojící až stydno.

S nástupem Jonnyho Langa hovořících návštěvníků naštěstí ubylo, pozornost si totiž svou hrou a zpěvem uzurpoval protagonista pro sebe takřka ihned. Držitel ceny Grammy se s kytarou svíjel, šklebil se, jako by ho každý tón bolel, a pot z něj odkapával jako z uvolněného kohoutku. Jeho hlas se snažil imitovat afroamerické bluesové a soulové mistry let minulých, nešlo si ale nevšimnout, že vokálně nejblíže je mu spíše Joe Cocker. Ten sice samozřejmě zůstává nepřekonatelný, otec pěti dětí ale časté pouštění jeho nahrávek svým výkonem nepřímo přiznal. Extrémně vypjaté výrazy ve tváři značily maximální soustředění se na výkon, na druhou stranu jich ale bylo snad až příliš, a nešlo se ubránit myšlence, že Lang svou roli trpícího umělce místy zbytečně přehrává.

To ostatně potvrdily dva nejsilnější momenty večera - skladby "Red Light" a těsně před koncem jen na akustickou kytaru odehraná "Breakin' Me". V obou případech si šestatřicetiletý vítěz v boji s alkoholem a drogami sundal expresivní masku, zjemnil hlas a do písní se naplno položil a naplnil je přesně těmi emocemi, které potřebovaly.

A pokud přítomným nestačily do té doby nekonečná sóla a souhry se spoluhráči Barrym Alexandrem (bicí), Jamesem Antonem (basová kytara), v "Living For The City" drobně chybujícím Tyrusem Sassem (klávesy) a již zmíněným Carneyem, tak zde se oné katarze dočkali. Ve své něžnější poloze a jen se španělkou Lang připomínal spíše Bryana Adamse ve svém silnějším období a nebylo by vůbec špatné, kdyby se podobnou cestou vydal i nadále. Příjemnou tečkou byla "Lie To Me", v níž se k v úvodu osamocenému principálovi přidala v závěru celá kapela a nechala píseň vygradovat kytarovým soubojem mezi Langem a Carneyem.

V úvodu zmíněná Beth Hart sice zůstává v bluesové poloze i nadále nepřekonanou, Jonny Lang ale v Praze ukázal, že má podobné cílové skupině rozhodně také co nabídnout, a příjemně rozšiřoval obzory. Jen by bylo ještě fajn, kdyby se u něj příště dalo také sedět. K hudbě, jakou hraje, se to přece jen hodí o trošku více.