Rok se s rokem sešel a v Praze opět rozřinčeli svůj zvukovody pověstně lámající krám A Place To Bury Strangers. Na podruhé ve Futurum Music Baru a ve výrazně obměněné sestavě. Asistovali Baby in Vain, holčičí omladina z Kodaně, a byl to prvotřídní mindfuck, jak je u klasiků mezi nařvanými experimentátory dobrým zvykem.
Když
A Place To Bury Strangers uprostřed minulé dekády vtrhli na scénu, takřka bezprostředně získali status kultu díky inovativnímu soundu, živenému arzenálem kytarových efektů a poskládanému z pudově řízeného chaosu. Stejného modu operandi se drží trojice drží dodnes a frontman Oliver Ackermann se svou vlastní značkou Death By Audo patří k vyhledávaným soundmakerům. V souvislosti s posledními nahrávkami, v čele s předloňskou "Transfixation", se ale na jejich konto začaly množit rýpavé poznámky o zacyklenosti a vyčpělosti novější produkce. Je otázka, do jaké míry jsou fér. "Transfixiation" zřejmě není nejlepší deska, kterou APTBS vydali, sonicky poměrně monolitická a melodicky často až zbytečně přímočará. Rozhodně ale není zralá na odpis a dobře se na ní ukázalo, jak nekompromisní dokážou být fanoušci a kritika, zvlášť pokud dojde ke střetu mezi očekáváním a realitou.
© Čestmír Jíra / Musicserver.cz Každopádně, pokud snad někdo pod vlivem reakcí na "Transfixiation" utrpěl dojem, že APTBS se ocitli na šikmé ploše, měl by důrazně přehodnotit názor. Soudě dle
session ve Futurum Music Baru je trojice v perfektní formě, energie má na rozdávání a klade důraz na svoji dynamičtější tvář. Nedávno se kapela sice musela vypořádat s odchodem dlouholetého člena Robi Gonzaleze, jak se ale zdá, nijak negativně ji nepoznamenal. Právě naopak. Charismatická zrzka Lia Simone coby jeho náhradnice přirozeně zapadla do kolektivu, razancí překonává leckteré kolegy bubeníky a svými křehkými žiletkovými backvokály celý set skvěle rozsvítila. Respektive mu dodala příjemně hypnotický, byť stále notně zlověstný punc, takový, jaký APTBS již dříve dodala Alanna Muala třeba v pecce "Drill Up". Díky Lie se nyní APTBS o feminní prvek mohou opřít naplno, a jak se nechali slyšet, přesně to mají také v plánu na nové řadovce. V tomhle směru je rozhodně na co se těšit.
Dalším nesporným pozitivem večera byl celkově o poznání konfrontačněji ráz, než jakým oplývala pražská premiéra v MeetFactory před dvěma lety. Přispěla tomu hlavně garážovější atmosféra klubu, stage na dosah, méně kouřových efektů a intenzivnější osvětlení. Samotná kapela vytáhla svoje všechny dobře osvědčené triky, od obligátního electro setu uprostřed publika, který tentokrát zařadila již zhruba v půlce setlistu, a opepřila rituálním tancem kolem dokola pultu, až po Ackermannovou naprosto zhaluzenou choreografii s kytarou, tu vyslanou do vzduchu jak podivné atletické náčiní, jindy podrobenou trestu smrti oběšením. Těžko popsat, jak přitom ponořený do záplavy problikávajících světel působil. Mix zpomaleného výjevu z filmu
Davida Lynche a Jiřího Káry je asi nejpřesnější.
"Tohle už je starý," dalo by se namítnout. Na druhou stranu, jen těžko by se dalo APTBS podezírat z toho, že jde z jejich strany o projev nějakého kašírovaného magorismu. Upřímně řečeno, v momentě, kdy se basák Dion Lunadon vrhal vstříc davu a šplhal s kytarou na vrch jejich improvizovaného DJského pultu, to vypadalo, že pro něj nastává zlatý hřeb večera. Apropos, když už je řeč o Lunadonovi, musí se mu uznat, že vedle Ackermana coby skoro celebrity žánru nijak nezaostával. Právě on z postu basáka mnohdy diktoval tón momentálního dění hyperaktivním střídáním efektů a vokálním zápřahem. Jeho letošní sólo debut by rozhodně neměl uniknout jenom fanouškům APTBS.
© Čestmír Jíra / Musicserver.cz Po hodině hlučného, hluboko do země přikovávajícího ataku zmutovaných kytar, které v jednu chvíli zněly jako změť sbíječek, buldozerů a dalších industriálních hlasů, aby vzápětí splynuly do jediné hypnotické frekvence a mohly explodovat znovu, bylo těžko identifikovat napravo nalevo. Jediné, co APTBS člověka nechali vnímat, byla přítomnost okamžiku a jeho vlastní fyzičnost. Sebevíc se nahrávky newyorské trojice mohu snažit zachytit daný zážitek, nikdy se nevyrovnají energii jejich koncertů. Každý, komu rukopis APTBS přirostl srdci, by jim proto měl dát šanci naživo alespoň jednou. Dopředu je ale potřeba se připravit na to, že zvukově bude živá prezentace jednotlivých tracků trochu jinde, je celkově roztříštěnější, neučesanější a ještě divočejší, což nemusí být pro každého.
Překvapivým bonbónkem na programu byla i dánská dívčí trojice
Baby In Vain, která rozmetala veškeré předsudky o tom, co si představit, když se řekne holčičí kapela. Trojice z Kodaně se veze na vlně riot grrrs kapel, grunge a nebojí se pořádně přitvrdit. Asi to na ni bylo právě to nejzábavnější. Navzdory tomu, že působí dojmem nenápadných holek ze střední, dokázaly přejít do ostřejších, doomem infiltrovaných poloh a být působit přitom tak přesvědčivě, že by jim věk nikdo nevěřil. Je jasné, že nezůstane jen u supportu
A Place To Bury Strangers, Thurstona Moora nebo
Ty Segalla a holky se podívají za hranice Dánska i s někým dalším. Nebo klidně na vlastní pěst.