John Paul Cooper se narodil 1. listopadu 1983 v Manchesteru, takže když pak v devadesátkách se svými čtyřmi sestrami vyrůstal, bylo nemožné nezavadit o Oasis. Dnes vzpomíná hlavně na dlouhé cesty autem k prarodičům, během nichž si často zpíval. A ani jemu se nevyhnuly úvodní pokusy se sestavením školní kapely, než pochopil, že chce vystupovat hlavně sám za sebe a kompromisy v kolektivu nejsou nic pro něj.

První kroky ve své hudební cestě udělal milovník kickboxu a basketbalu už v roce 2012, kdy vydával první EP. Tou dobou ještě pracoval v baru, kde se vždycky těšíval, až mezi tamními DJi bude jeho kamarád, který do svých setů zakomponovával jeho oblíbenkyně Angie Stone a Lauryn Hill. Jeho životopis vůbec obsahoval hlavně zaměstnání s menší mírou zodpovědnosti, protože všechen volný čas se snažil investovat do muziky a svého malého syna. Zlom ale nastal až se singlem "Perfect Strangers". Do něj se Cooperovi původně ani nechtělo. Když ho Jonas Blue po úspěchu svého předchozího singlu "Fast Car" přizval, myslel si, že jen natočí nějaké demo a tím to hasne. Tropical housový producent ho ale přesvědčil, že má smysl, aby tu písničku nazpíval kompletně a profesionálně právě on, a hit byl na světě.

Ač by se to mohlo na první poslech zdát, JP není písničkářem ve stylu Eda Sheerana, Passengera a jim podobných. Je to spíše klasický popový a soulový zpěvák. A když už k němu hledat nějaká přirovnání, tak spíše ve jménech jako Sam Smith, Milow nebo Daniel Powter.

Napovídá tomu jak muzika, která místo akustické kytary spoléhá spíše na klavír, sbory a drobné elektronické podklady, tak také texty, které jsou nosnými prvky jeho písní spíše výjimečně.

Stačí si přeložit například skladbu "September Song", která na novince patří k nejstarším a zpěvák ji dle svých slov vydal v mezičase po úspěchu "Perfect Strangers" a před vydáním debutu, "aby čím bylo zaplácnout tu mezeru". To ale ještě netušil, že mu nostalgická písnička o letní lásce z doby, kdy mu bylo patnáct let, přinese další velký úspěch a otevře mu spoustu dveří.

Mezi další písně, které textově obstojí, patří vesele znějící "Tidal Wave" z deluxe verze alba, kde se po rozchodu vzpomíná na to dobré, co ti dva spolu zažili, "Change", která je o době, kdy pracoval v baru a snažil se prorazit, gospelově znějící "Momma's Prayers" s hostujícím Stormzym a také z rozšířené edice pocházející "Lost Boy Dreaming", kde zpěvák pěje o rodičích a o tom, jak si uvědomuje, že doba, kdy byl jen snílkem, pominula a teď je na čase, aby začal něco dělat. To je také závěrečná pointa celé kolekce.

V singlu "Passport Home" sází Cooper na to, že se spousta lidí ztotožní s důležitostí domova (píseň vznikla poté, co Cooper ztratil pas). A pokud bychom měli ukázat i na nějaké mezery, které autorovi brání ve větším úspěchu, pak je to řada klišé, kterými jsou jeho songy prostoupeny.

"Vzpomínám na náš tanec v dešti" (smyčci podpořená "Beneath The Streetslights And The Moon"), "jsi světlem v mé temnotě" ("In The Silence"), "nemůžu spát, když neležíš vedle mě" (asi nejprotivnější skladba "She's On My Mind" s vlezlým refrénem) a vůbec nejhorší příklad "Bůh mi dal oči jen proto, abych tě uviděl" (patetická "The Only Reason"). Tudy vážně ne.

Každopádně tím opravdovým lákadlem a důvodem, proč Coopera vlastně poslouchat, je jeho medově zbarvený hlas, který člověku, jehož prvním albem bylo "Bad" od Michaela Jacksona, dělá tu vůbec největší službu. Nechat se unášet jeho kouzelným vokálem je jako skočit do načechraných peřin, z nichž se vám dlouho nebude chtít ven.

A funguje to i naživo, jak se mohli mohli letos v srpnu přesvědčit návštěvníci rakouského festivalu FM4 Frequency, kde se jeho vystoupení mezi silnou konkurencí vyšplhalo až na příčku nejvyšší. O jeho kvalitách se ale už brzy budou moci přesvědčit i čeští fanoušci, 10. listopadu vystoupí JP Cooper ve Futurum Music Baru v Praze.