Hudebníci se vždy snažili najít ta nejdokonalejší spojení tónů, se kterými by se zapsali do historie. Teprve pár znuděných, životem otrávených floutků na to šlo v sedmdesátých letech přesně naopak. Dohromady dali dva tři akordy, prohnali je pořádně zběsilým tempem a pořádnou hlasitostí, texty postavili na jednoduchých, snadno zapamatovatelných sloganech, k publiku zaujali totální fuck off postoj, a vznikl punk. A dějiny? Ty přece patří do muzea, ne?

No a co, že se svými nástroji nebyli příliš kámoši? No a co, že jejich zpěvák nebyl schopný trefit se do stupnice? Podstatou bylo něco udělat. Zvednout se proti establišmentu a světu, který pro ně neskýtal žádnou budoucnost. A zrovna tihle muzikální ignoranti zvítězili, protože odhalili nesmrtelnou pravdu; že dokonalost je v jednoduchosti.

Tak nějak vznikli i Sex Pistols a jejich jediná deska "Never Mind The Bollocks, Here's The Sex Pistols" (jednoduše "Kašlete na kraviny, tohle jsou Sex Pistols"). Na ní spojili primitivní riffy, které umělci prahnoucí po dokonalosti přehlíželi, a stvořili výjimečný klenot, jemuž sekunduje skřek otrhaného Johna Lydona aka Johnnyho Rottena. Žádná velká pozlátka a cavyky, akord sem, akord tam, rock 'n' roll ve své nejčistší podobě zasypaný tunou punkové špíny, texty dokládající absolutní úpadek mládeže a bible punku byla na světě.

Kdo během jejího vzniku mohl tušit, že dvanáct songů skrývajících se v tracklistu je zároveň i posledních dvanáct regulérních studiových záležitostí, které skupina v plné sestavě světu dá? I proto jsou Sex Pistols tak exkluzivní. Mohli vydat ještě dalších deset nahrávek a dnes by tu o nich vznikal úplně jiný text. Natočili ale jenom jednu, na desítky let s ní ovlivnili další generace, a proto je jejich curriculum vitae v hudební historii tak ojedinělé.

Začíná v roce 1975 a končí o pouhé tři roky později hořkými Rottenovými slovy: "Měli jste někdy pocit, že vás podvedli?" Následný zvuk padajícího mikrofonu na posledním koncertu v New Yorku je i symbolickou tečkou za uplynulými roky hnusu a zuřivosti. To, co se během nich dělo, příběh s mnoha epizodami a vedlejšími postavami, se nám, navyklým na instantní a všehovšudy korektní hvězdičky, dnes musí zdát neuvěřitelné. Ta hudba ale nestárne, má stejnou sílu i po takové době.

"Cheap holiday in other people's misery," pošklebuje se zpěvák na začátku úvodní "Holidays In The Sun", ódě na dovolenou v Berlíně, pomezí bájného Západu a až fantaskního světu za železnou oponou. Věta příhodně načínající celý, na oko laciný zájezd, který posluchače provede myslí jedné ztracené duše, a přiblíží mu tak sociálně neuspokojivou éru, která všemu dala úrodnou půdu.

Rotten se pasuje na antikrista a vyhlašuje válku Británii. Modlí se k Bohu, aby zachránil jejich fašistickou královnu. Převtěluje se do plodu rvaného z těla při potratu a celý zakrvácený křičí: "Nejsem zvíře!" (Nebo je to snad hlas ženy, která podle konvenční společnosti nemá právo rozhodovat o svém vlastním těle?) A když ho manažer Malcolm McLaren požádá o skladbu pro jeho obchod "SEX", nenapíše text o submisivních praktikách, ale doslovně o misi s ponorkou. Shakespeare by měl z Rottena radost. Vždyť je to i autor největšího punkrockového love songu "No Feelings". Vyznává se v něm z lásky… k sobě.

Ta deska je vážná, stejně jako je ohromně vtipná. Na neveselé záležitosti se dívá z nadhledu, jednou vás lehce štípne, jindy nemilosrdně bodne. Když její tvůrce někdo prohlásí za nemakačenka, parazitující feťáky a alkoholiky, bezcenné povrchní existence, muzikanti mu to jenom potvrdí ABBA rip-offem "Pretty Vacant". Když se s nimi do sporu pustí vlastní label, páni v kvádrech to pocítí v nekompromisním útoku "E.M.I.".

Role McLarena je nezpochybnitelná. Byl hnací motor, režisér celého punkového cirkusu. Jako vizionář četl mezi dějinnými řádky, zachytil příležitost a Sex Pistols byli šachové figurky, které pro svůj tah využil. Mýlil by se ale ten, kdo by je považoval za pouhé pěšáky. Nakonec to byli jen oni samotní, jejich nevyzpytatelné osobnosti a jejich um, kdo v napjaté atmosféře sedmdesátek udělal šachmat. Nebyl to McLaren, kdo složil skladby. Nebyl to on, kdo vytvořil Johnnyho Rottena. Byl to McLaren, komu se všechno vymklo z rukou a přestal svou kapelu kočírovat. Sex Pistols museli skončit tak brzy právě proto, že byli tolik skuteční.

"Never Mind..." není náhoda. Je to výtvor na oko možná prázdných a příšerných, ale jinak neuvěřitelně talentovaných mladých kluků. V době natáčení bylo nejstaršímu pouhých dvacet jedna; takhle mladí měnili rockovou kroniku snad jen The Beatles. Není to ani nahrávka, která by desetiletími zkameněla v punkovou relikvii. Pořád žije. Nástroje jsou pořád stejně hlučné, Lydonův hlas i dneska probouzí z letargie a syrovost a neurvalost celku pořád šokuje. Zejména ty, kteří s punkem ještě neměli tu čest.

I po čtyřech dekádách je aktuální antihymna "God Save The Queen", která se pro některé stala neoficiální znělkou brexitu. Pořád ještě nejsme jako společnost natolik vyspělí, že by heslo "No Future" ztratilo na významu. Sex Pistols se podařilo do časové schránky zachytit život ztracené generace, která v každém pokolení rodí další a další příslušníky. Pokud se k těmto lidem řadíte a jednou si pustíte "Never Mind The Bollocks, Here's The Sex Pistols", už nikdy nebudete stejní. Dodá vám sebevědomí, že i vy můžete dokázat něco nemožného. A sílu věčného we don't care.