Nadšení z debutu "My Love Is Cool" ještě neopadlo, ale v diskografii londýnské čtveřice už patří minulosti. Kapela díky němu poznala svět, vyprodala množství sálů a po boku velkých jmen se prošla kobercem několika prestižních cen. A samozřejmě si získala srdce milionů posluchačů. Když ale celý ten kolotoč skončil, nezbylo ani pořádně času přemýšlet, jak se Wolf Alice podaří na nebývalý úspěch navázat. Jen krátkou chvíli trvalo, než z tvůrčí dílny talentovaných Britů vzešel další materiál. A ten je jasným vzkazem pro ty, kdo by si snad mysleli, že "My Love Is Cool" byla jenom náhoda.

"Visions Of A Life" je tak rozdílná deska, stejně jako je stejná. Muzikanti se na ní umělecky očekávaně posunuli a posluchačům ukazují svých dalších dvanáct tváří. I když některé skladby jsou si příbuznější - záchytným bodem může být třeba pomalejší tempo či množství použitých kytar-, stejně je do přihrádek nerozdělíte, jak je každá z nich odlišná a vypráví svůj vlastní příběh. A právě v tom je druhá nahrávka vedle prvotiny stejná; zase je to soubor několika stylů, nálad a emocí. Hudebníci přeskakují mezi jednotlivými songy přirozeně a ani na chvíli vás nenapadne, že něco někam nepatří nebo že by se do některých žánrových území tlačili násilně. A v tom je hlavní síla Wolf Alice. Univerzálnost, která jde ruku v ruce s řemeslným umem a houževnatou pílí.

Prvotina byla jako kapitoly z deníku puberťáka. Zážitky z dětství byly ještě čerstvé, kluci otravní, město nudné a úzkost a deprese poprvé klepala na dveře. Představu skupiny jako poklidných průvodců dospíváním zbortil hned úvodní punkový singl "Yuk Foo", v němž Ellie Rowsell ošmikaná na Jágra (možná proto, aby tolik neznervózňovala novináře, a oni se jí tak nemuseli namísto hudby neustále ptát, jaké to je být sex symbolem) v kostce vzkazuje: "Nezajímáš mě. Jdi do p*dele." Žádný slabý čajíček na prolog k novince. Všechna ta explicitnost ale nakonec vůbec nevyznívá prvoplánově, zpěvačka je k vám jenom upřímná a bez filtru cenzury vyjadřuje svůj vztek. Protože skrytá vyjádření, metafory a korektnost ještě nikdy nikomu neulevila.

"Yuk Foo" byla ale jenom taková úvodní rána pro vytrhnutí z letargie. Čí pozornost si kvartet tímto povykem získal, toho hned zase mátl dalšími a dalšími zápletkami. "Don't Delete The Kisses" jako by snad ani nepocházela z pera stejných autorů. Zběsilé tempo je vyměněno za táhnoucí se letní odpoledne, na jehož popředí se rozkládá lehce naivní, ale křehké a upřímné vyznání zamilované osoby. "Co když vlastně ani nejsem zrozena pro lásku?" zoufá si stydlivá frontwoman v refrénu. V třetím singlu "Beautifully Unconventional" se formace ohákla do stylového funky a zatím poslední "Heavenward"? Jako otvírák alba svými shoegaze aranžemi a věnováním pro mrtvého kamaráda rozesmutňuje hned na začátku.

I na dalších místech Wolf Alice zasahují citlivé povahy. "St. Purple & Green" Rowsell napsala pro svou babičku trpící demencí. Hudebníci během jejího nahrávání použili pořádně důrazné kytary, přesto jaksi zanikají vedle andělského zpěvu a osobního textu, které ze skladby dělají až spirituální záležitost. "Sky Musing" byla inspirována krizí během nočního letu. Napsané se to možná jeví jako malé, nijak atraktivní téma, ve zvukové formě vás muzikanti posadí do klaustrofobního meziprostoru mezi zemí a vesmírnou nesmírností, podivného bezčasí, před kterým a po němž nic neexistuje, a z nicotné depresivní epizody sehrají před vašima ušima velké životní drama. Stavy úzkosti už výstižně popsala "Soapy Water" na desce předešlé. "Sky Musing" jde až na dřeň a způsobuje husí kůži.

Oddechovkou k naléhavým, smutným či jinak závažným věcem je "Space & Time". Také "Formidable Cool", song odkazující na kult podobný Charlesu Mansonovi, vrací členům rock'n'rollový šmrc. Završují ho v závěrečné osmiminutové "Visions Of A Life", v níž si pohrávají s gradací, rozvleklými kytarovými motivy a znovu proměnou. Tuhle by ale ani Kafka nedokázal pro svého Řehoře Samsu napsat.

Wolf Alice rozhodně nejsou příští velkou věcí. Jsou už aktuální. Obří. A my máme štěstí, že u zrodu této legendy můžeme být přítomni.