Rok a pár týdnů po své české premiéře na festivalu Rock For People se k nám vrátili američtí X Ambassadors. Skupina s minimálně jedním singlem, který jste už určitě někde alespoň letmo zaslechli, momentálně připravuje svou druhou desku a soudě dle odehraných novinek se na ní nic zásadního měnit nebude. Prim ve čtyřčlenné formaci bude nadále hrát komerčními rádii přijatelný pop-rock, který je podle aktuálních trendů postavený hlavně na práci s dynamikou, rytmikou a klávesami, naopak s kytarou se zde musí opatrně.

Srovnávat je s Danem Reynoldsem a jeho kapelou snů není fér, koneckonců to byl právě on, kdo si jich během své hospitalizace všiml a domluvil jim smlouvu s vydavatelstvím. Bližší konkurenti jsou spíše podobné jednohitové senzace jako Walk The Moon, Neon Trees, Sheppard, The Mowglis a jim podobní. A tady už vás napadne, že by stálo za to zjistit, čím se vlastně X Ambassadors liší a jak je možné, že jim vyprodaný klub Roxy tleskal až extrémně hlasitě.

Hlasem frontmana Sama Harrise to určitě nebude. Vystoupat do falzetů se mu sice obstojně daří, problémem je ale jeho barva. A ta je, bohužel, téměř nezapamatovatelná. Druzí Coldplay z nich tak zcela určitě nevyrostou.

Možná v tom jsou písně. Skladby jako hiphopovým rytmem poháněná "Jungle", "Low Life", akustickou kytarou rozjetá "Hoping" nebo sólem na saxofon zdobená "Naked", v níž se zpívá o tom, jak by člověk měl být upřímný a otevřený k sobě i druhým. Songy z druhé desky typu "Ahead Of Myself", v níž uslyšíte inspiraci The Lumineers nebo klavírem popoháněná balada "Joyful". To všechno jsou písničky, kterým v zásadě není moc co vytknout a i když o nich nebudete psát nábožně adorační texty, není ani mnoho důvodů, proč jim trochu té pozornosti nedopřát.

Upřímně se přiznám, že záhadu jsem nerozluštil. Proběhlo pár momentů, kdy jsem si říkal: "Tak jo, teď se jim to vážně povedlo." Třeba když s nimi během "Unsteady" zpíval a mával rukama nad hlavou celý sál. Nebo když byl snad nejbouřlivěji přivítán největší hit "Renegade", před jejímž příchodem frontman pronesl projev o rasismu, rovnosti pohlaví, náboženství, sexuální orientace a tak dále, který byl takřka totožný s tím, který na aktuálním turné hlásá zpěvák Billy Talent. Velmi pěkně působilo i poklesnutí Sama Harrise na kolena, když nevěřícně sledoval, jak mile ho všichni přivítali.

A přesto přese všechno jsem pořád nedokázal pochopit, proč i po přídavku všichni tak hlasitě vyvolávali kapelu zpátky, jako by právě zažili nejlepší koncert v životě, když já sám jsem si říkal, že to bylo vlastně "jen" docela fajn. Asi to bylo ve mně. Asi už jsem těch perfektních koncertů viděl tolik, že mi ten, který je jen skvělý, přišel málo. Možná jsem pořád ještě přesycený zážitky ze festivalů Sziget a Frequency. Nebo jsem třeba jen náladová primadona, která zrovna nebyla ve správném duševním rozpoložení. Možná. Anebo to třeba nakonec vážně jen nebyla zas taková pecka. Těžko říct, nechci nikomu křivdit. Jak to cítíte vy?