Jak bylo předesláno v reportáži z prvních dvou dní, třetí a čtvrtý den jsme byli nuceni bohužel vynechat, že se ale návrat na pátý a šestý festivalový den bohatě vyplatí, bylo jasné už předem. Sziget je obrovský a množství zážitků nebere konce, proto i částečná účast je stále daleko lepší než žádná. Těch dojmů je tolik, že jsme třeba ještě vůbec nezmínili, že se každý večer vedle stanu A38 koná jedinečný cirkus, kde dvanáct artistů zavěšených na ocelových konstrukcí předvádí ve vzduchu dech beroucí balet, nad nímž zůstává rozum stát. Řeknete si: "Tak tohle je rozhodně to nejlepší, co jsem dnes viděl!", popojdete o pár metrů dál a za deset minut to přebije třeba zjištění, že až při své třetí návštěvě Szigetu jste zjistili, že součástí gigantického areálu je třeba i regulérní koupaliště. Nadšení prostě v Budapešti nebere konce a i když se třeba ne všechny koncerty vydaří podle představ, pořád je toho dobrého tak moc, že se tomu ani nechce věřit.

Hudební program v neděli odstartovali na hlavní scéně Metronomy a i když jejich indietronica s příměsemi nu-disca a new waveu musela být pro zdejší hipstery ránou přímo do srdce, únava z dlouhého cestování a minima spánku se projevila a místo tance to spíše chtělo rychle nějakou láhev koly.

Spása přišla hned vzápětí, francouzská formace Her zatím není příliš známá, soudě dle jejich přívětivě popové hudby se silnou R’n’B a soulovou příchutí, by se to ale mohlo brzy změnit. Zpěvák Victor Solf má pěvecky blízko k Jamesovi Blakeovi a ve dvojici s druhým vokalistou Simonem Carpentierem, který se bohužel nemohl zúčastnit, protože bojuje s rakovinou, to musí být pořádný zážitek. I s jedním hlasem ale šlo vidět, že skupině neschází smysl pro meditativní opakování frází, které posluchače přivádějí do transu a nutí ho sledovat, kam až jsou schopni svou hudbu vygradovat. Song "Five Minutes" je hit na první dobrou. Prozatímní největší objev letošního festivalu.

White Lies jsou festivalová klasika, dříve post-punková, po vydání novinky "Friends" už spíše synth-popová kapela, patří ke koncertním jistotám, pětadvacátý ročník Szigetu si ale do análů zlatým písmem nejspíš nenapíše. Byla totiž jedna z mála, kterou zradil zvukař. Utopené vokály a vůbec podivně nevyvážená hlasitost jednotlivých nástrojů udělaly z vymezených pětasedmdesáti minut koncert úplně jiné kapely. Zpěvák Harry McVeigh navíc docela bojoval se svými hlasivkami a těch falešně zazpívaných tónů si musel všimnout snad každý. Podzimní pražský koncert zůstal nepřekonán, přechod do stanu byl vysvobozením.

Oh Wonder jsou totiž kapela, s níž byste se měli okamžitě seznámit, pokud jste tak již neudělali dříve. Loni v Rakousku v komorním prostředí jedné ze scén festivalu FM4 Frequency svou kombinací slaďoučkého syntetického electropopu a sympaticky bezprostředního vystupování zastínili i mnohem hvězdnější konkurenci a od té doby jejich stejnojmenný debut prakticky neopustil pisatelovy ušní bubínky. K letošní druhé studiovce "Ultralife" vám ještě přineseme recenzi, koncertně ale půvabná dvojice Josephine Vander Gucht a Anthony West, kterou v živém podání doplňuje ještě bubeník, basák a blikající logo OW, zůstává fantastická. Zaplněný stan zpívající všechny refrény svědčí o tom, že duo bude nadále růst raketovým tempem a jestli je vám pop alespoň trochu blízký, tak toto je jeden z jeho současných postupně se odkrývajících diamantů.

Kdo ví, třeba jednou také vyrostou podobně, jako se to stalo Hurts. Těm sice ambice stále nechybí a soudě dle jejich aktuálního roztančeného singlu "Beautiful Ones", který v Budapešti zahráli i naživo, se už už třesou na stadiony, snaha napodobit cestu Coldplay je s každým jejich dalším krokem stále zřejmější. Příznivci starší tvorby tedy musí v jejich setu vydržet krátkodeché odrhovačky "Some Kind Of Heaven" nebo "Nothing Will Be Bigger Than Us", za ty stále úžasné zážitky při zahrání "Illuminated", "Evelyn", "Wonderful Life", daftpunkovské "Lights" nebo emočně rozdrásané "Wings", to ale stojí. Vždy perfektně stylizovaná dvojice se naučila skládat setlist tak, aby se posluchač ani chvíli nenudil a když na závěr dala svou výstavní baladu "Stay", měli jste chuť jim za to líbat nohy. S trochou nadsázky se dá říct, že jestliže byla ve čtvrtek nejlepší dvouhodinovkou ta, při které se Biffy Clyro vystřídali s Kensington, tak v neděli na to Oh Wonder s Hurts krásně navázali.

Písničkář Allah-Las za mnoho nestál, jeho nástupce, rockovou smečku The Pretty Reckless si za pár dní ještě zopakujeme na FM4 Freqency, přednost tedy dostaly největší hvězdy neděle, DJské a producentské duo The Chainsmokers.

Když hráli loni v září na berlínské Lollapalooze, byli už docela dost známí, "Closer" si zrovna podmaňovalo světové rádiové étery a vypadali, že by z nich jednou něco mohlo být. Tehdy proto hráli ještě na pódiu určeném DJům někdy v podvečer, kde se střídali s Lost Frequencies, Alanem Walkerem a dalšími. Drtivou většinu jejich setu hráli převzaté věci, protože samotný debut se teprve chystal, mixovali to úplně stejně jako všichni ostatní, kteří si na stejném místě taky zahráli a dojmy byly spíše vlažnější.

Během necelého roku ale vyrostli do tak mamutí slávy, že se pořadatelé rozhodli headlinery na úkor P!nk a dalších řadit na plakátech a tričkách nově podle abecedy, to aby snad nikdo nepřehlídl, jakouže to hvězdu Sziget pro své narozeniny ulovil. A znát to bylo i v publiku. Až právě u The Chainsmokers to v něm vypadalo podobně jako na minulých ročnících u Aviciiho, Hardwella nebo Davida Guetty, tedy tak, že celá plocha byla totálně přecpaná lidmi a ti všichni tak neskutečně pařili, jakoby to byl jejich první a nejlepší koncert v životě.

A přitom taková blbost, že. Ne, to vás jen škádlíme, vážně tam byly pasáže, které jejich slávu ospravedlňovaly. Obrovské projekce zobrazující nejčastěji chodící hamburgry a hotdogy doplňovaly výbuchy jisker, plamenů, dýmů i konfet a i když se to příliš nelišilo od toho, jak vypadají koncerty výše uvedených konkurentů, v kombinaci s jejich megahity, což jsou povětšinou vážně dobře zprodukované, chytlavé písničky, to tu a tam vytvořilo opravdu pěknou podívanou.

Problém je ale v tom, že skladeb z jejich továrny během hodiny a půl zaznělo všehovšudy asi šest, často zremixovaných až k nepoznání. A skutečně by bylo zajímavé zjistit, kolik fanoušků The Chainsmokers jde na jejich koncert proto, aby slyšelo, jak se v jejich setu objeví dubstepem prokládané "We Will Rock You", "Humble", "What’s My Age Again", "Everytime We Touch" nebo už taková Szigeťácká DJská klasika - "Sweet Dreams (Are Made Of This)". Interprety si určitě zvládnete doplnit sami.

Ta největší potíž je ale hlavně v tom, že to z velké části byla zase jen taková bouda. Dvojici Andrew Taggartovi a Alexi Pallovi opět nebylo vidět na ruce a i když tu a tam nějakým tím čudlíkem možná i otočili, lze vzhledem k sjednocené hudbě, projekcím a faktu, že se většinou oba nacházeli spíše na DJském stole, z něhož poskakováním vyzývali fanoušky k tanci, pochybovat o tom, zda vůbec hráli živě. Což podporují i občasné pasáže s vlastními hity, při nichž se Andrew Taggart vydal na molo s mikrofonem a dělal, jakože zpívá, ačkoliv byly vokály prohnané mnoha efekty slyšet z hudby samotné (a to i když neměl mikrofon u úst) a žádná další hlasová stopa v hudbě slyšet nebyla. Míra radosti, kterou si z jejich setu tak fanoušci mohli odnést se dá proto v podstatě odměřit podle toho, jak moc jim vadí, když se je někdo snaží opít rohlíkem.

Brzy poté hostil stan A38 novozélanďany The Naked & Famous, jejichž novinka "Simple Forms" sice není tak dobrá jako dvě předchozí, právě ony jsou ale tak úžasné, že dobrý koncert dokážou zařídit skoro samy. Že je pěvecké ústřední duo vůči fanouškům trochu studený čumák, jsme si ověřili už v únoru v Praze, zatímco tam ale kapela vypadala skoro na rozpad, zde se přece jen trochu odvázala a dokonce i místy pousmála. Na promluvy mezi písněmi je sice neužije a jejich hlasy nebylo v tišších pasážích skoro vůbec slyšet, těch skvělých písniček ale mají tolik, že jim to člověk rád odpustil. Fanoušci se bavili tím, že se stavěli na sebe po třech nebo zvedli nad hlavu židli s jedním z nich, který povětšinou mával s vlajkou ze země Pána prstenů, kapela na to ale moc nereagovala. Hlavní ale bylo, že skladby jako "Punching In A Dream", "I Kill Giants" nebo "No Way" prodala lidem přesně tak, jak byly zamýšleny. Tedy jako dokonalé synth-popové hymny. Závěr v podobě "Young Blood" pochopitelně způsobil explozi radosti.

Potom už ale bylo ticho. Tedy Tycho. Instrumentální hudba plná různých odstínů a nálad se pěkně doplňovala s vizualizacemi plnými surfování, ve stanu Telekomu už se ale chystal Steve Aoki. A s ním i tisíce příznivců, kteří i letos zcela zablokovali přístupovou cestu a sekuriťáci opět dělali, že nevidí, jak se dav lidí snaží ušlapat se navzájem. Rozhodnutí dávat takovou DJskou hvězdu do tak obrovské, ale kapacitou přesto nedostačující arény, je problémem každý rok a řešení stále nikde. Každopádně producent, který spolupracoval mimo jiné i s Linkin Park a Fall Out Boy v Budapešti natáčel záběry pro svůj nový klip "How Else" a zábava mnohých skončila ve chvíli, kdy do davu někdo hodil bombu se slzným plynem nebo něčím podobným, což způsobilo, že se část z něj vyvalila ven a ještě dlouho ho vykašlávala. Program tou dobou, tedy kolem třetí ráno, ještě sice nebyl u konce, jako symbolická tečka to ale stačilo.

Šestý festivalový den bude patřit Major Lazer, Georgi Ezrovi, Glass Animals, Jagwar Ma, Two Door Cinema Club nebo Mac DeMarcovi.