U2 v propršeném Berlíně měnili životy k lepšímu

Gigantický Olympiastadion s kapacitou pro bezmála pětasedmdesát tisíc lidí se vyprodal za necelých jedenáct minut. Nic jiného se ale nečekalo. O největší kapelu na světě je zkrátka stále zájem. Zvláště když se "konečně začínají chovat úměrně svému věku", jak v reakci na oznámení výročního turné k třiceti letům od vydání přelomového alba "The Joshua Tree" zlomyslně poznamenal Pitchfork.

Než ale došlo k odehrání jednoho z nejdůležitějších kusů rockové historie v plné délce, zahřál promočené diváky Noel Gallagher se svými High Flying Birds. Dřívější polovina hlavního autorského dua Oasis se z počátku potýkala se špatným zvukem, který nejenže zničil jakoukoliv šanci na požitek ze skladeb "Everybody's On The Run" nebo "In The Heat Of The Moment", ale také zcela zazdil pokusy porozumět zpěvákovým promluvám mezi písněmi. Na místo jen těsně za zátarasy oddělujícími prostor stání u pódia tak doléhaly jen útržky nadávek na déšť.

A i když se na podzim opět schyluje k bratrovražednému souboji s Liamem, z chystané třetí sólovky nezaznělo nic. Naopak se podobně jako loni na Szigetu vzpomnělo na časy největší slávy s klasikami "Champagne Supernova", "Don't Look Back In Anger", "Half The World Away" a opět jiným způsobem odzpívanou "Wonderwall". Vzpomínka na manchesterskou školu britpopu ale rychle odezněla při téměř hodinu a půl dlouhém čekání na hlavní hvězdy. Nezpozdili se, naopak začali hrát přesně v devět, jen to prostě někdo takto hloupě vymyslel.

V Berlíně ve středu pršelo takřka celý den. A ani U2 provazy vody nezastavili, po většinu času poměrně střídmé publikum lze proto přičíst jak dlouhému čekání a dešti, tak také charakteru vystoupení, které bylo rozděleno na tři části.

Nejprve se irské kvarteto bez obrazovek a efektů přemístilo na malé pódium tvarované do stromu juka, jenž tvořilo také dominantu dost možná největší promítací obrazovky na světě, aby odehrálo "Sunday Bloody Sunday", "New Year's Day", atmosférickou nádheru "Bad" s krátkou vzpomínkou na Davida Bowieho a také stadionový hit "Pride (In The Name Of Love)" z první poloviny osmdesátých let.

Následně odeznělo v roce 1987 vydané album "The Joshua Tree" v celé své délce a kráse. A nakonec skupina přihodila šest dalších hitů z různých období své kariéry. U vzpomínání ale zůstala, nejmladšímu "Vertigo" je dnes už třináct let, poslední dvě alba vynechala formace úplně.

Dnes už sedmapadesátiletý Bono pochopitelně neřádí po pódiu tolik co dřív a vzhledem k tomu, jaký setlist byl k turné vytvořen, se to při té řadě táhlých a postupně vzkvétajících melodií ani nehodilo. Dar obdivuhodného charismatu mu ale zůstal. Skvělý a přesvědčivý řečník se během let zasloužil o rozkvět nejen afrického kontinentu jako málokdo a i když mu jeho mesiášský komplex jeho odpůrci z různých důvodů nikdy nepřestali vyčítat, nemělo by zapadnout, že toho pro chudé země mnoho vykonal. A ani v Berlíně ve své nekonečné misi nepolevil. Jeho projevy byly plné silných slov o uprchlících, lásce, respektu, naději a jednotě.

Nemá smysl vypisovat veškerá gesta, kterými koncert své skupiny proložil, zmiňme ale alespoň skladbu "Miss Sarajevo", v níž si šestnáctiletá dívka Malála Júsufzajová ze Sýrie na projekci přála stát se právničkou, aby už v její zemi nikdo nemohl dál porušovat základní lidská práva. Vyprodaný stadion přitom její několikametrovou tvář zobrazenou na obrovském šátku přenášel z jedné strany na druhou.

Podobně působivý moment nastal také při skladbě "Exit", jedné z mála říznějších věcí z nadčasové kolekce. A to když se v historickém videu ropný magnát, jenž se shodou náhod jmenoval Trump, stavěl do role spasitele, který bude stavět zdi.

Samotné album "The Joshua Tree" si pochopitelně ty největší zářezy vystřílelo hned ze startu. "Where The Streets Have No Name" zůstane písní s nejlepším kytarovým úvodem všech dob i po Edgově smrti, "I Still Haven't Found What I'm Looking For" je nezapomenutelnou snahou U2 podívat se pomocí gospelu blíže do americké kultury, což jim vyneslo dvě nominace na Grammy a "With Or Without You" je jednou z klasik, které se budou hrát i za sto let.

Bylo by nefér nepřiznat, že ve srovnání s dalšími, už ne tak notoricky známými skladbami koncert trošičku povadl a spíše než strhující rockový koncert připomínal soustředěnou, ale brilantní poslechovku. I mezi následujícími položkami jedenáctistopého tracklistu se ale nacházelo ještě mnoho pokladů, byť na první poslech ne tak hitových. "Red Hill Mining Town" si pomáhala dechovou sekcí podporující skladbu z projekce, působivý byl i závěr v podobě "Mothers Of Dissapear", kterou Bono složil po svém návratu z Nicaraguy a Salvádoru, kde mu tamější matky vyprávěly o svých dětech, které přišly o život vinou diktátorského režimu v Argentině a Chile. Žádné rachejtle ani konfety. Přesto však show, na jakou se nezapomíná.

Závěrečné třetině dominovala nejen fanynka, kterou si Bono pozval na stage během "Mysterious Ways" a natáčel ji kamerou jako rozjívený puberťák, ale také "Ultravilet (Light My Way)", před níž zpěvák vyslovil přání o větší úctě k ženám, což doprovodil dlouhý seznam inspirativních fotografií na projekci, které spojovalo jediné téma. Síla něžného pohlaví, které se nebálo vzepřít nespravedlnosti. Od Marie Curie a Virginie Woolfe přes Angelu Merkelovou, Patti Smith, Pussy Riot až po Emmu Watson.

A přesto všechno bylo nejsilnějším momentem až kombo tří hitů - "Beautiful Day", "Elevation" a "Vertigo". Jakkoli je totiž politicky a solidárně uvědomělá kapela plná virtuózních mistrů svých nástrojů, která neváhá předávat velká poselství, tak ve chvíli, kdy na všechno zapomněli a nasázeli za sebe tři rockové vypalovačky s refrény silnými jako motory v monopostech Formule 1, tak právě tehdy se sny plnily. A lidi konečně skákali. V ten okamžik U2 ukázali, proč jsou jednou z nejdůležitějších skupin hudební historie. A díky drobné chybě v podobě úvodního verše "Beautiful Day" zazpívaného o kousek dříve byl božský Bono ukázán na malý moment i jako obyčejný člověk. Finální baladu "One" rozvítily desetitisíce světýlek mobilních telefonů a konec tak proběhl bez velkých gest. V poklidu.

Nebudu lhát, byl to koncert, na který jsem čekal celý život. Nejvyšší meta a sen, jaký jsem si přál splnit od puberty. A i když tam byla spousta momentů, z nichž se lapalo po dechu, chtěl jsem se pojistit, že kdyby náhodou nebyl zážitek úplně stoprocentní, tak si ho ještě vylepším. Během "With Or Without You" jsem proto udělal v davu místo, poklekl před svou přítelkyní a požádal ji o ruku. Souhlasila.