Připravme se na to, že s výběry a reedicemi starých nahrávek s kvantem bonusů The Who se to teď bude jen hemžit. Tragická smrt basisty Johna Entwistlea letos v létě během koncertní šňůry zavdala příčinu k pravděpodobně definitivnímu skoncování činnosti The Who. A jak to tak v realitě obchodu chodí, po smrti muzikantů vydělávají vlastníci autorských práv na jejich hudbě zpravidla více než za života. Najde se spousta nezveřejněných koncertních či studiových nahrávek, nikde nepublikovaných rozhovorů, nedodělaných skladeb... ty pak v různých speciálních, výročních, bonusových, remasterovaných či deluxe kabátech vycházejí a skoro vždy jsou něčím tak ojedinělým a pro sbírky bývalých fanoušků tak nutným zbožím, že kdo nekoupí, prohloupí.

The Who v současnosti vychází první "posmrtný" (jinak už x-tý v řadě) výběr sedmatřiceti "nejlepších" písní, který nese trochu sebevědomý název "The Ultimate Collection" - potencionální otázky mířené na vydavatele jsou nasnadě: v čem spočívá definitivnost nahrávky, když zastupuje jen zlomek všech nahraných skladeb; nebo snad můžeme slovu definitivní rozumět jako "konečná", "poslední"? Úplnost tohoto dvojkompaktu by snad mohla obhájit přítomnost všech rádiových hitů The Who. Chronologicky mapuje období sedmnácti let reprezentovaných šestnácti oficiálními nahrávkami (interval je orámovaný "My Generation" /1965/ na jedné a "It's Hard" /1982/ na druhé straně), z čehož v průměru vychází něco přes dvě skladby (singly a jejich "B" strany) na desku.

První kompakt se nese ve jménu menší dokonalosti zvukové, zato však většího živlu, nasazení a muzikantské přímočarosti (písně na něm mají také v průměru dvě až tři minuty), druhá část výběru (láme se u roku 1971) reprezentuje období, kdy The Who pracovali více se syntetickými zvuky kláves, dbali na čistotu studiového zvuku a pouštěli se do vícevrstevnatějších, časově rozlehlejších, aranží; za všechny nechť je citovaná patrně nejdelší studiová (osm a půl minuty dlouhá) nahrávka této skupiny, ne-li vůbec té doby - "Won't Get Fooled Again" /1971/.

The Who v podstatě celý svůj život hráli rock'n'roll. V první části jejich aktivního života sklouzával, což bylo evidentní zejména na živých vystoupeních, k psychedeličtějším formám (klasickým případem je hudba z filmu - rockové opery "Tommy"), během sedmdesátých let transformoval sice v lehce syntezátorovou podobu, nicméně energie a odhodlání se ze skladeb nevytratily nikdy. Ze studiových záznamů by člověk místy mohl mít pocit jisté naslizlosti ("Pure And Easy", "Love Reign O'er Me", "Sister Disco"), ten však mají šanci rehabilitovat ještě okolní písně rock'n'rollového charakteru ("Long Live Rock", "The Real Me", "You Better You Bet"... opomenuta by neměla zůstat poslední píseň výběru "Eminence Front", její ojedinělý funko-punkový duch velmi připomíná píseň "Overpowered By Funk" z alba "Combat Rock" skupiny Clash, vydaného mimochodem rovněž v roce 1982), kterých je a vždy byla většina, případně zkušenosti s koncertními podobami skladeb.

Živé hraní byla snad vůbec nejdůležitější kapitola The Who - koneckonců bez návštěvy studia vydrželi dvacet let, bez koncertů se toto období neobešlo; proto je trochu mrzuté, že se na výběru, který se honosí přídomky ultimativnosti či kompletnosti objevila jen jediná živá skladba - "Summertime Blues" (Live At Leeds" /1970/). Minimálně stejný počet písní, kterými jsou v průměru zastoupeny další desky, by si toto nejproslulejší živé (a možná vůbec nejpovedenější) album zasloužilo. I když ti, kdo by to ocenili, už jistě mají rok starou rozšířenou verzi "Live At Leeds /deluxe edition/" o neuvěřitelných třiatřiceti písních. Ostatně všichni, kdo kdy měli zájem o hudbu The Who, jejich řadová alba, nebo minimálně podobný výběr, jakým je "Ultimate Collection", už pravděpodobně vlastní.

P.S.: Pozoruhodné je, že v různých místech světa vyšly různé podoby "The Ultimate Collection" - porovnejte verzi o 3CD v digipacku, nebo jen 2CD pro změnu bez dvou písní na druhém disku, které jsou dostupné u nás - obě citované mají odlišnou podobu přebalu (viz. obrázek).