Pete Townshend, hlavní tvůrčí mozek The Who, nikdy neměl malé ambice. Byl to právě on, kdo o albu "Tommy" začal mluvit jako o rockové opeře - byť to mu bylo později rozmluveno, protože "opery mají vždycky pitomý děj" - a nemalé plány měl i s jeho následovníkem, původně nazvaným "Lifehouse". Mělo se jednat o futuristickou rockovou operu spojenou s filmem, která se zakládala na sérii Townshendových článků pro Melody Maker, v nichž vyzdvihoval význam rockové hudby. Ostatně hudba měla být ústředním tématem.

"Jak si poradit s námětem na 'Lifehouse'?" klade si otázku Townhsend. "Chci, aby příběh pojednával o muzice, o budoucnosti, o naději a vizích, ale aby zároveň odrážel realitu a skutečné problémy. Jak zařídit, aby můj hrdina zůstal nadále hluchoněmý a slepý, aniž bych se opakoval? Pak mě napadlo, že ho zasadím do budoucnosti a obleču do skafandru. Už si ho nesundá a nebude žít skutečný život. Půjde o předstíraný život. Lidi ho budou vodit za ručičku, bude to pecivál, bude žít přesně podle představ filmových tvůrců, inzerentů, politických manipulátorů a vymývačů mozků. Bude fakticky hluchý, němý a slepý vůči svému duchovnímu potenciálu. Nebude se moci svobodně scházet s jinými lidmi, komunikovat s nimi a žít stejně jako my."

Není divu, že námět nevzbudil v ostatních členech formace, tedy zpěvákovi Rogeru Daltreym, bubeníkovi Keithu Moonovi a baskytaristovi Johnu Entwistlovi, zrovna velké nadšení. I tak ale v lednu 1971 začaly přípravy, kapela zkoušela v divadle Young Vic a odehrála zde i několik koncertů.

Pak se přesunula do studií Record Plant v New Yorku, ale natáčení neprobíhalo podle představ a muzikanti se rozhodli vrátit domů. Po několika dalších vystoupeních se rozhodli "Lifehouse" odpískat - ukázal se být jako nezvládnutelný. A jak později poznamenal Roger Daltrey, skupina nikdy nebyla blíže rozpadu.

Na druhou stranu, opuštění projektu - byť se k němu Townshend ještě několikrát vrátil a své snahy nakonec shrnul v boxsetu "Lifehouse Chronicles" z roku 2000 - kapele rozvázalo ruce. Už žádný jednoticí koncept či snad opera. Pánové se rozhodli natočit písničkové album a na něm zčásti zužitkovat materiál napsaný právě pro "Lifehouse" i některé zvukové novinky, zejména použití syntezátorů, kterými se rozhodli svůj sound obohatit.

Pod dohledem producenta Glyna Johnse tak vznikly charakteristické efekty ve skladbách jako "Baba O’Reily", "Going Mobile" či "Won’t Get Fooled Again", syntezátor se stal integrální součástí zvuku nahrávky, ne pouze dobově příznačným kořením. Formaci, hudebně dosud stojící na kytarách, propracované base a divokých, ale překvapivě melodických bicích, se tak otevřely nové výrazové možnosti. Producent Johns trval na tom, aby vzniklo pouze jediné album poskládané výhradně z excelentních kusů, a byl to nakonec on, kdo mu dal finální podobu - skupina totiž svěřila výběr písní i jejich pořadí výhradně do jeho rukou.

Výsledkem je kolekce devíti skladeb, které zachycují The Who v plné síle. "Daltrey vyšponoval svůj hlas na maximum. Měl nejvyšší rozsah, sílu a hloubku. Entwistle byl zázračný hudební talent, Moon hrál líp než kdy jindy a Townshend procházel svým nejarogantnějším a nejinspirativnějším tvůrčím obdobím," hodnotí období vzniku "Who’s Next" Keith Altham, tehdejší tiskový manažer kapely. A má pravdu. Potvrzuje to ostatně i zpěvák Roger Daltrey, když s odstupem konstatuje: "Je to naše nejlepší album."

Detailní pohled na zamýšlený koncept, peripetie vzniku i výsledný tvar desky "Who’s Next" nabízí další díl cyklu Slavná alba. Odvysílala jej ČT art v pátek 12. listopadu. Za týden se série bude věnovat nahrávce "Hysteria" od Def Leppard.

Série článků vzniká ve spolupráci s Českou televizí.